V džunglích měst

Provázím lidi tímhle podzemím, už drahnou řádku let,
přiznávám, že jsem neviděl, pak od té doby svět.
Tam šelmy loví kořist v ulicích, v okně se míhá skřet,
a v žilách až krev zamrazí, když slyšíš opů skřek.

Málokterý z nás totiž odolá, vábničkám a návnadám,
těm, které nám na udičkách nahodí, i těm co si hází sám.

Rozpálený beton za nocí,
každý na svou vlastní pěst.
Výheň, láska a nenávist,
sálá z džunglí měst.

Osvobození se dosáhnout má, tím že se všeho vzdáš,
odhodíš závaží svých snů, nic neočekáváš.
A mysl tvá se prázdnem naplní, co v duši vyvěrá,
na křídlech vážky odletí, nirvána, never mind.

V tom náhodné semínko vyklíčí a skrze dům roste strom,
vyrazit se není důvod obávat, na emoční tankodrom.

Rozpálený beton za nocí…

Proudy hadic ulice neuhasí, marně s ním zápasí,
sny mívají všechny barvy duhy, nekonečná je touha žít.
Srdce, víme, to je,
osamělý lovec,
ničím ho neuplatíš.
Dlažbu vůz, kropící, zkrápí…

James Dean s Normou Jean, bebop zní,
v tmách, ruku v ruce městem prochází.
Všudypřítomným stopkám milencům,
spíš smát se, nebo jsou k pláči?

Potom světla záblesk, když starý den skomírá,
v očích plamínky, které tmu nahradí.
A rozehrají znovu další mariáš,
i když karty k sobě nesladíš.

A sedm statečných přijíždí zas, pasuje do zámku klíč,
jeden za všechny, všichni za jednoho a sám sobě odpouštíš.

Rozpálený beton za nocí,
každý svou pěst zatíná.
Výheň, láska a nenávist,
sálá teď z džunglí v nás.