HOLUBÁŘI
Příběh dvou klukovských kamarádů.
» autor: Kolínko |
S kamarádem Jirkou Levým spolu chodíme do osmé třídy. Dnes jsme do školy nešli.
Stojíme na zadní straně největšího kostela v Chebu před malým otvorem. Byl podobný těm, jimiž se házelo uhlí do sklepa. Propátrali jsme okolí, byl všude klid. S hekáním jsem vlezl pozpátky do otvoru a spouštěl se zvolna asi dva metry uzounkou spádnicí. Ke konci jsem jízdu přibrzdil a hledal s bušícím srdcem v krku nohama podlahu. Nic. Nakonec jsem se na věřím v Pána Boha pustil. Dopadl jsem na podlahu bez úrazu a zjistil, že otvor je v úrovni mé hlavy. Strop byl nízký. Rozhlížel jsem se po malé místnosti, co mi světlo dopřálo a hledal dveře. Dveře nikde.
Na pravé straně bylo několik schodů, které vedly ke stropu. Vyšel jsem po nich a narazil hlavou do dřeva. Zatlačil jsem a stropní dveře jsem s námahou odklopil. S úlevou jsem se zasmál. Můj dědeček na Šumavě měl podobné dveře v podlaze předsíně. Jimi se vcházelo do lochu, jak tomu říkal. Byla to studená místnost bez okna, na jedné straně byla kamenná vana, do níž přitékala voda a na opačném odtékala. Chodilo se tam pro vodu.
Otvorem sjely dvě školní tašky zbavené učiva a za nimi se spustil Jiří. Rozhlédl se po malé místnosti a přesvědčivě prohlásil, že toto muselo být hrozné vězení. Já mu věřil. V místnosti nad „vězením“ bylo na jedné straně úzké, poměrně vysoké okno, zasklené barevnými skly a zvenčí vstupu bránila kolmá tyč. O patro výš bylo již okno velké a barevná sklíčka tvořila jakési svaté, okno šlo otevřít. Po krátké poradě jsme zhodnotili, že je to sice riskantní, ale jediná cesta úniku.
Naše výprava do kostela a půdních prostor nebyla za účelem krádeže. Náš cíl byl čestnější. Rozhodli jsme se být chovateli holubů. Levný způsob, jak si holuby opatřit, byl prohledat holubí hnízda na půdě kostela. Těch tam bylo nepřeberně a stačilo jen vybrat zdatné mladé jedince.
Půdní prostor kostela nám vyrazil dech. Velikostí se mohl rovnat užšímu fotbalovému hřišti. Tři mohutné cihlové pyramidy na šířku a nejméně osm na délku. Na vrcholku každé byla velká břidlicová taška.
Slezl jsem z trámu dolů, po čtyřech se vyšplhal na vrcholek a opatrně odsunul břidlici. S mrazením v zádech jsem nevěřícně hleděl do hloubky pode mnou, do prostor kostela, na lavice, oltář, kazatelnu a barevnou mozaiku podlahy. Když jsme se nabažili pohled do hlubin pod námi, s údivem a pocitem jakési svatokrádeže jsme pozorovali mohutnou trámovou konstrukci střechy kostela. Náš průzkum ještě neskončil.
Na oltářní straně byly dvě mohutné kostelní věže. Každá z věží měla čtyři mohutné oplechované oblouky a já se dokonce po jedné procházel. Jiří si netroufl. Spokojeni s průzkumem jsme se vydali zkoumat holubí hnízda. Nebylo to snadné, jak jsme si představovali, ale každý jsme nakonec měli čtyři holoubata a já navíc jedno mládě kavky.
Sešli jsme do malé místnosti, odkud byl plánován sestup. Oknem jsme se dívali dolů, ale do zpěvu nám nebylo. Jiří byl o hlavu vyšší, a tak se rozhodl zkusit štěstí on. Zvolna se spouštěl až dosáhl nohama úzkého okna s mříží a rukou se mu podařilo chytit horní okraj. Dobrý, nic těžkého, vydechl si úlevou, když stál bezpečně na parapetu okna. Podal jsem mu tašky a zbylé dva metry na zem již byly pro něj úsměvné ve srovnání s první částí.
Já provedl dechberoucí výkon. Spustil jsem se z okna a dokonce jej přivřel. Potom jsem se pustil volným pádem. Když jsem míjel železnou mříž, tak jsem se chytil a lehce dopadl nohama na parapet. Odtud jsem ty dva metry již seskočil. Nadšeni úspěšnou výpravou jsme se vydali k řece Ohři, prohlíželi si úlovek a čekali, až skončí vyučování. Hladoví jsme se vydali každý domů.
Kamarád Jirka Levý bydlí v domku kousek od řeky Ohře, kde u jezu bylo prima koupání a v zimě mohl pozorovat pana Knapa, který koupání vynechal, jen když táhly ledy. Také měl Jirka Levý pěknou ségru, ale protože jí už bylo sedmnáct, neopětovala mé city. Nedaleko byla menší továrna na nábytek, jež ještě před pěti lety patřila Jirkovu tátovi. Nyní ale patří nám všem. Pan Levý byl kvůli tomu nabručený, ale šéfoval v továrně dál. Můj táta byl také kapitalista, ale malý. Měl dámské krejčovství a čtyři učednice. Také se mračil a říkal: dílnu mi vzali, ale dluh za látky jsem splácel ještě řadu let.
Stojíme na zadní straně největšího kostela v Chebu před malým otvorem. Byl podobný těm, jimiž se házelo uhlí do sklepa. Propátrali jsme okolí, byl všude klid. S hekáním jsem vlezl pozpátky do otvoru a spouštěl se zvolna asi dva metry uzounkou spádnicí. Ke konci jsem jízdu přibrzdil a hledal s bušícím srdcem v krku nohama podlahu. Nic. Nakonec jsem se na věřím v Pána Boha pustil. Dopadl jsem na podlahu bez úrazu a zjistil, že otvor je v úrovni mé hlavy. Strop byl nízký. Rozhlížel jsem se po malé místnosti, co mi světlo dopřálo a hledal dveře. Dveře nikde.
Na pravé straně bylo několik schodů, které vedly ke stropu. Vyšel jsem po nich a narazil hlavou do dřeva. Zatlačil jsem a stropní dveře jsem s námahou odklopil. S úlevou jsem se zasmál. Můj dědeček na Šumavě měl podobné dveře v podlaze předsíně. Jimi se vcházelo do lochu, jak tomu říkal. Byla to studená místnost bez okna, na jedné straně byla kamenná vana, do níž přitékala voda a na opačném odtékala. Chodilo se tam pro vodu.
Otvorem sjely dvě školní tašky zbavené učiva a za nimi se spustil Jiří. Rozhlédl se po malé místnosti a přesvědčivě prohlásil, že toto muselo být hrozné vězení. Já mu věřil. V místnosti nad „vězením“ bylo na jedné straně úzké, poměrně vysoké okno, zasklené barevnými skly a zvenčí vstupu bránila kolmá tyč. O patro výš bylo již okno velké a barevná sklíčka tvořila jakési svaté, okno šlo otevřít. Po krátké poradě jsme zhodnotili, že je to sice riskantní, ale jediná cesta úniku.
Naše výprava do kostela a půdních prostor nebyla za účelem krádeže. Náš cíl byl čestnější. Rozhodli jsme se být chovateli holubů. Levný způsob, jak si holuby opatřit, byl prohledat holubí hnízda na půdě kostela. Těch tam bylo nepřeberně a stačilo jen vybrat zdatné mladé jedince.
Půdní prostor kostela nám vyrazil dech. Velikostí se mohl rovnat užšímu fotbalovému hřišti. Tři mohutné cihlové pyramidy na šířku a nejméně osm na délku. Na vrcholku každé byla velká břidlicová taška.
Slezl jsem z trámu dolů, po čtyřech se vyšplhal na vrcholek a opatrně odsunul břidlici. S mrazením v zádech jsem nevěřícně hleděl do hloubky pode mnou, do prostor kostela, na lavice, oltář, kazatelnu a barevnou mozaiku podlahy. Když jsme se nabažili pohled do hlubin pod námi, s údivem a pocitem jakési svatokrádeže jsme pozorovali mohutnou trámovou konstrukci střechy kostela. Náš průzkum ještě neskončil.
Na oltářní straně byly dvě mohutné kostelní věže. Každá z věží měla čtyři mohutné oplechované oblouky a já se dokonce po jedné procházel. Jiří si netroufl. Spokojeni s průzkumem jsme se vydali zkoumat holubí hnízda. Nebylo to snadné, jak jsme si představovali, ale každý jsme nakonec měli čtyři holoubata a já navíc jedno mládě kavky.
Sešli jsme do malé místnosti, odkud byl plánován sestup. Oknem jsme se dívali dolů, ale do zpěvu nám nebylo. Jiří byl o hlavu vyšší, a tak se rozhodl zkusit štěstí on. Zvolna se spouštěl až dosáhl nohama úzkého okna s mříží a rukou se mu podařilo chytit horní okraj. Dobrý, nic těžkého, vydechl si úlevou, když stál bezpečně na parapetu okna. Podal jsem mu tašky a zbylé dva metry na zem již byly pro něj úsměvné ve srovnání s první částí.
Já provedl dechberoucí výkon. Spustil jsem se z okna a dokonce jej přivřel. Potom jsem se pustil volným pádem. Když jsem míjel železnou mříž, tak jsem se chytil a lehce dopadl nohama na parapet. Odtud jsem ty dva metry již seskočil. Nadšeni úspěšnou výpravou jsme se vydali k řece Ohři, prohlíželi si úlovek a čekali, až skončí vyučování. Hladoví jsme se vydali každý domů.
Kamarád Jirka Levý bydlí v domku kousek od řeky Ohře, kde u jezu bylo prima koupání a v zimě mohl pozorovat pana Knapa, který koupání vynechal, jen když táhly ledy. Také měl Jirka Levý pěknou ségru, ale protože jí už bylo sedmnáct, neopětovala mé city. Nedaleko byla menší továrna na nábytek, jež ještě před pěti lety patřila Jirkovu tátovi. Nyní ale patří nám všem. Pan Levý byl kvůli tomu nabručený, ale šéfoval v továrně dál. Můj táta byl také kapitalista, ale malý. Měl dámské krejčovství a čtyři učednice. Také se mračil a říkal: dílnu mi vzali, ale dluh za látky jsem splácel ještě řadu let.
Tipů: 2
» 21.09.23
» komentářů: 2
» čteno: 132(3)
» posláno: 0
» nahlásit
» 21.09.2023 - 23:18
Besinka - Děkuji za pochvalu. Dosud jsem vystřídal něco přes 20 měst a jednu vesnici. (nebylo to ale s kolotočemi) Pobyl jsem rok i více, takže vzpomínek je mnoho.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Příběhy kluka Josefa -V | Následující: HOLUBÁŘI