HOLUBÁŘI

Já bydlel na Jánském náměstí v třípatrovém domě. První patro obýval strýc Karel s tetou Slávkou, třemi mými bratranci a jednou sestřenicí. Druhé patro okupovala naše rodina ve stejném počtu jako příbuzní pod námi. Jen poměr byl vyrovnanější. Dva kluci, dvě holky. Ve třetím patře bydlel strýc Franta s tetou Rózou. Měli čtyři kluky, ale nyní už jen dva. Bohouš a Martin se při blbnutí na ledových krách utopili. Bohouš byl syn amerického vojáka, ale strejda František se s tetou Rózou stejně oženil. Teta Róza byla Němka, ale česky mluvila perfektně, měl jsem ji nejraději. Čtvrté patro byl již půdní prostor, které jsem okupoval jen já se svými holuby.
V okolí našeho domu nikdo nebydlel. Celé staré město bylo prázdné. Všichni obyvatelé se museli odstěhovat do Německa, protože nadržovali Hitlerovi a byli Němci. Ráno při cestě do školy nás bylo jen osm, protože dva bratranci ještě chodili do školky. Celé rodinné stěhování ze šumavského městečka do Chebu se konalo jen za účelem zlepšení finanční situace. Řemeslníci měli dvojnásobné platy. Soudruh prezident Zápotocký zahrnul do pětiletého plánu budování socialismu také obnovu starého chebského města.
Můj kamarád Jirka Levý a já jsme finančně nestrádali. Přivydělávali jsme si sběrem kovů. Za železo bylo jen osm haléřů, to byl jediný kov, který nás nezajímal, měď, zinek, cín, olovo - to byl náš zlatý důl. Toho bylo po domech neskutečné množství a cena v průměru dvě koruny za kilo. Cín byl za deset. Z trosek malého kostela, jež byl zničen bombardování Chebu tři týdny před koncem války, jsme odvezli do sběrny všechny cínové píšťaly z varhan. Byl toho snad metrák. Také mnoho měděných kotlů, v nichž se vyvářelo prádlo, a nespočetně zinkových okapů a rour.
Pivo v hospodách proudilo k pípě v olověných trubkách. Nikdo nám v tom nebránil a ve sběrně neměli připomínky. Ve starém městě byl opuštěný zachovalý kostel, ve kterém se bohoslužby již nekonaly. Tam jsme občas s Jirkou Levým blbli. Já šlapal měchy a on hrál na varhany, až okna drnčela. Když se okolní domy začaly opravovat, tak řemeslníci o polední přestávce v klidu usedli do lavic kostela a konzumovali svačinu.
Můj táta byl amatérský herec a pyšnil se tím, že si párkrát zahrál i v profesionálním divadle. Vyprávěl, že když chlapi usedli do lavic, tak vystoupil na kazatelnu a udělal jim kázání, na které prý do smrti nezapomenou.
Holubům z kostela se říkalo kurťáci, asi proto, že bydleli o patro výš, než byl kůr, ze kterého se při mši zpívalo. Při průzkumu našeho úlovku z kostela jsme se shodli, že jeden z mých úlovků je mládě poštovního holuba. Holoubek byl velice drobný a já jej krmil asi dva týdny z úst do zobáčku. Měl jsem také mládě kavky. Jméno Pepík dostalo od mé matky. Zdali to byl skutečně sameček, jsem nedokázal poznat. Když občas potřebovala v kuchyni cosi podržet a volala, Pepíno, ten černý uličník, mě vždy předběhl a posadil se mámě k noze a spustil: „ m..ťa, m..ťa, m..ťa“ a opakoval to, dokud něco dobrého nedostal.
Pepík kavka se učil létat pomalu. Rád seděl na mém rameni a já se s ním pyšně procházel, protože jsem byl lidmi obdivován. Občas jsme chodil k fotbalovému hřišti na velkou louku, jednu stranu lemovala řeka Ohře a na druhé v mírné stráni byla velká budova, kde se učili placmalti. Bylo
to zednické učiliště. Na louce jsem vyhazoval Pepka do vzduchu a radoval se, jaké dělá pokroky. Po nějakém čase dokázal již vzlétnout vysoko a po několika velkých kruzích přistával u mne. Při jednom letu asi unavený přistál v zarostlém parku školy. Marně jsem hledal, marně volal.
Na schodech ke škole seděl velký počet chlapců a mým počínáním se velice bavili. Veselí přilákalo učitele. Vysvětlil jsem problém a řekl, že kavku někdo našel a schoval, jinak by se na mé volání ozvala. Učitel s mou prosbou, zdali si mohu prohlédnout ubikace učňů, souhlasil. Otevíral dveře a já v každé místnosti spustil: ...m..ťa, m..ťa, m..ťa. Za námi se táhl dav chlapců a doslova řvali smíchy, až je učitel musel okřikovat. V každé místnosti jsem opakoval onen pokřik. Styděl jsem se, byl jsem rudý až za ušima, ale mé obavy, že Pepu nenajdu, mně dodávaly kuráž. Snad již pět, šest místností, ale stále nic, žádná odpověď.
Měl jsem slzy v očích a již jsem se rozhodoval hledání vzdát, když se na mé směšné mlaskavé napodobování kavky ozvala z nočního stolku odpověď - m..ťa, m..ťa, m..ťa, m..ťa. Přál bych všem prožít ten nádherný pocit, který projel v krátkém okamžiku mým tělem, a za slzy jsem se nestyděl.
Odcházeli jsme ztichlou chodbou, já se šťastným úsměvem, na rameni seděl spokojeně Pepek a čechral mi zobákem vlasy.
Pozdě odpoledne jsem se vracel od jezu, dosyta vykoupán, bos, jen v šortkách. Byla neděle. Srpnové slunce řádilo naplno. O školních prázdninách jsem se přihlásil na brigádu. Zásoby barevných kovů byly vyčerpány. Pracoval jsem šest hodin a dostal neskutečně nudnou práci. V jakémsi průjezdu jsem seděl před obrovskou hromadou použitých cihel a malou sekyrkou je upravoval do použitelného stavu. Od pondělí do pátku. Šedesát haléřů za jednu čistou.
Kousek od domu na Jánském náměstí jsem napodobil kvákavý zvuk kavky a netrvalo dlouho a Pepek usedl radostně na ruku a hup na rameno. Když jsem utišil hlad, pelášil jsem na půdu k holubům se zbytky jídla. Ale i kdybych je nekrmil, uměli se postarat sami o sebe. Vylezl jsem vikýřem na střechu a sedl na prkno mezi komíny. Byl to malý rituál s holuby. Drobil jsem chléb, někdy sypal vařenou rýži. Přiletěli i holubi, co u mne nebydleli. Poštovní holoubek vyrostl ve zdatného jedince a asi z vděčnosti, že jsem ho v mládí krmil, se ke mně choval stejně jako Pepek.
Ke konci školního roku jsem ho přinesl do třídy a za asistence všech žáků jej vypustil z okna. Letěl rovnou domů. V chladnějších dnech jsem chodil za partou kluků k Plicňáku. Tak se říkalo domkům na svahu u nemocnice. Hrát na malém plácku fotbal. Pořád za mnou chodil Jirka Pekáč, byl ještě menší než já, chodil teprve do šesté. Stále loudil, abychom ho vzali s sebou do kostela na holuby. Nakonec nás ukecal. Hnízda byla již prázdná, mláďata již vylétla. Asi hodinu jsme lelkovali po půdě a v obou věžích. S prázdnou jsme sestoupili k naší únikové cestě. Když Pekáč uviděl, kudy musí slézt, razantně sestup odmítl.
Po krátké poradě jsme vymysleli jediný možný plán. Jirka Levý se spustil k úzkému oknu, držel se mříže a odtáhl se ode zdi co nejvíce mohl a byl připraven Pekáče chytit mezi zeď a sebe. Když již visel za ruce a vše šlo podle plánu, dostal šok, začal hlasitě křičet a domáhal se, abych jej vytáhl zpět, což bylo nemožné. Jirka mi dal znamení, já jsem Pekláčovi silou odtáhl ruce z rámu a pustil jej volným pádem do kamarádovy náruče. Jen necelý metr volného pádu a bylo by vše v pořádku. Ne! Ten vůl pokrčil nohy, a místo aby hladce přistál dle plánu, dopadl Jiřímu nohama na ramena, udělal ve vzduchu salto a praštil sebou ze tří metrů na dlažební kostky. Ležel na břiše a nehýbal se.
Během chvilky jsme stáli nad ním přesvědčeni, že se zabil. Opatrně jsme jej otočili na záda, krvácel z nosu a na čele se dělala obrovská modrofialová boule. V okamžiku, kdy jsem se beze slov rozhodl doběhnout na nedaleké náměstí pro pomoc, se Pekáč probral: „Kluci, to byla morda!“ A s naší pomocí se postavil. Zázraky se dějí, asi okolo kostela létají andílci. Nebylo mu dva týdny veselo, přežil neuvěřitelný pád jen s lehkým otřesem mozku.
Co bylo dál. Staré město si obléklo háv lešení. Strýc Karel a strýc František byli členy správné strany a dostali na chebském náměstí prostorné byty. Tatínek, bývalý krejčí, kapitalista, dostal malý byt v paneláku. Moji holubi se díky rámusu sbíječek stali opět svobodní i Pepek kavka jednoho dne odletěl a již se nevrátil. Také já opustil rodinné hnízdo a vracel jsem se jen občas.