Příběhy kluka Josefa IV

První zastávku se senzační zprávou jsem učinil u Pavla. Když jsem konečně přestal mluvit, paní Bartizalová mě k sobě přivinula jako vlastního a řekla, že je také velice ráda. Pana Hůlku jsem zastihl na dvoře. Měl malý statek a lidé říkali, že je paličák, že nechce do družstva. Svěřil jsem se s
radostnou novinou.
„Paní Haršová je zlatá ženská a pracovitá.“ Řekl a dlouho mlčel. I přes vlasy jsem pocítil jeho těžkou ruku. Jeho dlaň byla hrubá jak borová kůra. Rád jsem k němu chodil do stáje. Hezky o koních mluvil.
„Toho podsedního mi tu nechali Rusáci, ale Fuxu mi vzali, je to ale dobrej kůň, tahavej. Kolik je mu let jen hádám, ten toho asi pamatuje,“ a poplácal jej po zadku.
Ze dvora jsem vylítl a mazal k Jirkům. S Jeňou jsme nejlepší kamarádi. Jako naschvál nebyl doma. Odešel s tátou opravit krmelec. Pan Jirka je hajný a Jeni maminka švadlena. Vyhlášená. Jak hodně to nevím. Starší kluci šili u pana Římovského. Představte si, že se někdo jmenuje Římovský a bydlí v Římově. To je dost divné, tak jsem se zeptal. Mnoho let zpátky našel někdo z vesničanů u kostela odložené dítě. Bylo adoptováno a dali mu příjmení Římovský. Vyučil se krejčím a šil všem pánům i klukům z širokého okolí.
„Šestnácky bych prosil.“ Znamenalo to šířku kalhot u kotníku. Byl to velký módní trhák.
„Tudy neprotáhneš nohu.“
„Protáhnu, pane Římovský.“
„Dobře, dobře, bude to patnáct korun i s těmi záložkami.“ A překousl nit zuby.
Paní Jirková mě hned nepustila. Byl jsem pohoštěn nedělní bábovkou, ale zato jsem musel setrvat hodinu v debatě o mých pocitech ke své matce. Ženské jsou holt zvědavé. Běžím s velkou časovou ztrátou. Další vrata s nezájmem minu. Bydlí zde předseda obce. Má šest holek a ani jediného kluka. Holky jsou všechny zrzavé a kudrnaté jako ovce.
Atík Mertů je s tátou na zahradě. Trhají jablka. Když byl ještě malý kluk, tak na dotaz, jak se jmenuje, místo Frantík říkal Atík, a tak mu to zůstalo. Od kluků jsem věděl, že má z učení samé jedničky. Když je nějaký malér, chodili se k němu radit, jak z toho nejlépe vyplout. Pobyl jsem jen krátce.
Poslední zastávka je Venca Kovářů. Ale jmenuje Doležal. Ve vsi je to tak zavedené. Kluk pekařů, truhlářů, perníkářů, kolářů. Václava jsem zastihl samotného v kovárně. Výheň byla dnes vyhaslá, lidé věřící v Boha v neděli nepracují. Václav rozklepával kladivem olovo. Když vytvořil něco jako lívanec, jakýmsi zařízením vytlačoval broky do vzduchovky. Ve vsi měl skoro každý kluk vzduchovku a vraždili vrabce. Na plakátech bylo všude napsáno: Ani jedno zrnko nazmar! Tak o to zrno s vrabčáky bojovali.
Vencu mám moc rád. Jéňa říkal, že ve škole mu to nejde. Nemůže si zapamatovat písmena. I ve třetí pořád slabikuje. Jinak je úplně normální. Domů jsem přiběhl celý uřícený se zelňákem od paní Doležalové v ruce. Je to placka se zapečeným zelím.
Z velkého kaštanu na návsi začaly padat první plody. Prázdniny skončily. Ředitel školy si prohlédl mé unikátní vysvědčení z třetí třídy a dlouho přemýšlel. V pololetí dvojky a na konci pětka z češtiny. Po krátkém pohovoru rozhodl, že nemusím třetí třídu opakovat.
Podzimní vítr přinášel k oknům školy kouř spalované bramborové natě. Všichni jsme těšili na pečené brambory v žhavém popelu. Tyto radovánky jsme si museli nudným sběrem brambor nejdříve odpracovat. Domů se od ohně nikomu nechtělo. Rozcházeli jsme se až po několikátém volání, které se neslo večerem ode vsi.
S podzimem přišel i výlov kaprů. „Kluci, vypouštějí Kyselák! Tuto sobotu to začne.“ Ohlásil nadšeně Jéňa Jirků, hned jak vstoupil do třídy. Bylo opět na co se těšit. Na hrázi rybníka se sešlo téměř tolik lidí jako v neděli dopoledne v kostele. Sluníčko zdvihlo ranní mlhu a z buků se snášely zlatočervené listy. Rybáři, brodící se po pás v malém rybníčku špinavé vody, nabírali kapry do podběráků a dávali je do kádí s vodou.
„Poslouchej,“ šeptal mi do ucha Jeňa. „Někteří kapři se umí schovat v bahně, odpoledne tu již nikdo nebude. Sraz ve tři tady, Venca Kovářů přijde taky.“
Nazí jsme křižovali bahnem rybníka sem a tam, občas jsme i upadli, no hrůza. Kapra jsme nenašli žádného. Byli jsme špinaví, že by nás vlastní máma nepoznala. Zuby nám cvakaly zimou a děsně jsme zapáchali. Snaha umýt se ve špinavé louži, která ještě v rybníku zůstala, moc nepomohla. Oblékli jsme jen trenýrky a klusali zpět ke vsi. Cestou jsme se radili, co řekneme doma. V tomto případě jsme se shodli, že povíme pravdu.
Měl jsem štěstí, byl čas sobotního koupání. Třicetilitrový pařák plný horké vody stál na kamnech. Teta Anna mě nejprve zbavila usychajícího bahna a nahrubo umyla. Zatímco jsem upíjel horký čaj, dle pravidelného pořadníku se koupala první sestra
Helena, já jsem do necek usedal až třetí.
Teta Anna používala výchovné pracovní metody. Druhý den jsem jel s vozíkem do lesa. Plnil jsem jej šiškami, borovou kůrou, kterou jsem sekyrou osekával z pařezů, a sbíral menší kusy spadlých suchých větví. Mým úkolem bylo naplnit do zimy celou verandu. Teta Anna šla často se mnou, někdy mi pomáhal bratr Jindřich.
Domů jsem se dnes coural, neboť jsem měl v žákovské knížce dlouhý zápis. Začalo to takto. Klukům jsem řekl, že dokážu obživnout utopenou mouchu. Nachytal jsem jich několik a hodil do sklenice s vodou. Druhý den o polední přestávce, když celá parta potvrdila, že mouchy jsou mrtvé, jednu jsem položil na kamennou zídku. Zapálil jsem cigaretu, kterou jsem odcizil tátovi. Opatrně jsem ji rozdýmal a popel jsem klepal na mouchu. Za chviličku se začalala hýbat, protáhla křídla a zvesela odletěla. Kluci na to čuměli jako tele na nová vrata a já se rozhodl ze samé radosti z úspěchu předvést další experiment.
U školní popelnice jsem nachytal opět zdatné muší jedince. V odpolední hodině kreslení se v mé kapse mouchy vzpouzely v krabičce od sirek. Vystřihl jsem ze čtvrtky kosočtverec velký jako má dlaň. Pečlivě jsem jej vymaloval. Byla to mnohem lepší kresba, než jsem vídal občas na zdech. Na zadní stranu kosočtverce jsem mouchy křidýlky opatrně přilepil. Všech pět stejným směrem. Čtyři v rozích, jedna uprostřed. Mrskaly nožkama a nemohly se dočkat. Vyklonil jsem se z lavice a přiložil opatrně obrázek ke zdi. Mouchy nedočkavě vyrazily. Byl jsem si jist, že mne nikdo neviděl.
„Paní učitelko! Paní učitelko,“ hlásila se Andula Housů. „Tam něco leze,“ a ukazovala na rychle cestující kosočtverec, kterému chyběl ke stropu již jen kousek.
Celá třída dětí, jakmile rozeznaly kresbu, propukly v nekontrolovaný řev. Já se nesmál, tušil jsem, že můj experiment s nemravnou kresbou asi nedopadne pro mne dobře. Paní učitelka přistavila ke zdi židli a s velkou námahou na ni vylezla, protože byla při těle. Snažila se obrázek shodit rákoskou, což se jí nedařilo. Mouchy s nákladem na zádech dorazily ke stropu a po několika marných pokusech přelézt to vzdaly a vydaly se podél něj směrem k tabuli. Rámus ve třídě přivolal pana řídícího, který svou manželku na židli vystřídal. Půjčil si rákosku a díky své vysoké postavě rychle cestující obrázek smetl.
Uchopil jej mezi dva prsty, se zvědavým výrazem ve tváři si jej prohlížel a dlouho vrtěl hlavou. Na otázku, kdo je původcem tohoto výtvoru se nikdo nepřihlásil. Poté zvolna procházel mezi lavicemi. U mne byly nalezeny odstřižky papíru. Pan řídící je na mé lavici celkem rychle sestavil do původního tvaru. Uprostřed chyběl kosočtverec. Domů jsem si nesl v žákovské knížce poznámku,
kde byl můj otec požádán, aby se osobně dostavil k řediteli školy.