Příběhy kluka Josefa III

Po dvou letech jsme se sešli se sestrou Helenou. Zpočátku si nás jen mlčky prohlížela, asi jsme vypadali jinak, než si nás pamatovala. S Jindřichem jsme na ni kulili oči, překvapení, jak vyrostla.
Paní Haršová nás oba uvítala pohlazením po hlavě a se slzami v očích. Teta Anna, jak nám přišlo ji oslovit, byla jen o trochu vyšší než já, již v penzi a stále ještě svobodná. Na zádech jí pravá lopatka viditelně vystupovala. Mezi tmavým obočím byly hluboké vrásky a v černých očích byl stále jakýsi bolestný tón. Silné migrény, kterými ji zánět trojklanného nervu mnoho let trápil, byly vepsány trvale ve tváři, i když se usmívala.

Jednopatrový domek tety Anny byl v porovnání s ostatními ve vsi malinký. Byl doslova přilepen k vysoké zdi kostela a stranu do ulice zdobila dřevěná veranda s třemi okny. Z pravé strany stoupaly k domku strmé kamenné schody. Nahoře přímo proti schodům stála dřevěná kadibudka, přitisknutá také ke kostelní zdi. Klika u domovních dveří nebyla, otevíraly se jakousi sto let starou dřevěnou západkou.
V úzké chodbě bylo šero. Pravou stranu lemovaly poličky plné různých zavařenin a vůně jablek se mísila s pachem kysaného zelí. Na konci chodby byla vidět prosklenými dveřmi veranda zaplněna do výše zábradlí borovou kůrou a šiškami. Druhé dveře vedly do kuchyně a ložnice zároveň. Malá kuchyňská kamna, vedle bedýnka naplněna borovou kůrou, kredenc, s kterým se již o stěnu strkalo čelo postele. Nad ní byl zavěšen velký obraz svaté Panny Marie, držící v dlaních hořící srdce. Postel, vždy pečlivě ustlanou, krášlil barevný háčkovaný přehoz. Stůl se dvěma židlemi se tiskl mezi dveřmi a postelí. Na úzké polici bylo malé rádio. Tetě Anně k životu stačil neuvěřitelně malý prostor. Další místnost byla reprezentační. Leštěný mahagonový nábytek, stůl přikrytý paličkovaným ubrusem. V pravém rohu stála bytelná postel, kterou okupovala poslední dva roky naše sestra Helena.

Otec pronajímal domek přes ulici, kterému místní říkali U Perníkářů. Byla to bývalá hospoda. Průzkum velké zahrady, která také patřila k domu, nás uvedl v nadšení. Veliká třešeň mě okamžitě vylákala do větví. Jindřich mě následoval a Helenka natahovala moldánky, že chce také nahoru.
Něco do pusy, něco za tričko, a když jsme konečně slezli, vysypali jsme natrhané třešně do starého plechového umyvadla a s pýchou lovců jsme sestře úlovek předali. S uspokojením jsem zjistil, že se máme ještě na co těšit. Hruška máslovka, několik stromů švestek, jabloní, blum a jeden strom broskví.
V domku který otec pronajal, byly jen tři místnosti. Jediná v přízemí sloužila k uskladnění pilin, se kterými se v zimě topilo v kamnech zvaných piliňáky. O patro výš v menší místnosti byla kuchyň a třetí místnost nás svou velikostí ohromila. Provedl jsem třikrát přemet stranou, neboli hvězdici, a tatínek se smál, já rozdováděn přidal i salto nazad.
„Je vidět, že jsi nic nezapomněl, ale byl bych víc potěšen kdyby ses učil tak dobře, jako umíš dělat přemety.“ Přitulil mne k sobě a Jindřich s Helenou se přidali.
Lidé z vesnice jsou k nám nedůvěřiví a jejich potomci také. Dostali od rodičů ohledně nás pravděpodobně dlouhé kázání.
„Ne aby jsi se s nimi kamarádil, možná byli v polepšovně, a tam se nic dobrého nenaučí, von se ten jejich táta s tím chlubit nebude.“ Rady a porady ale nepracovaly, zvědavost vyhrála. Věděl jsem jak zaujmout. Skok do vody po hlavě ze zábradlí římovské lávky jim vzal dech a při zápase být položen na lopatky jen vzácně u kluků také zabralo.
Byl jsem v dětském domově jen dva roky, ale přeci jen jsem pochytil znalosti, na které jsem měl dle mínění dospělých ještě čas. Když jsem poprvé uviděl Marušku Hospodských, zapískal jsem a kulil oči na její halenku.

„Ta má ale kozy,“ zhodnotil jsem před kluky její přednost. Průšvih na sebe nedal dlouho čekat. Každou neděli před ranní mší postávali občané roztroušeni v hloučcích po návsi. Skupina mužů přerušila na krátkou chvilku hovor, když Maruška kráčela ke kostelu. Honzík Jirků, který se držel tatínka za ruku, využil této krátké přestávky a jeho pisklavý hlásek se nesl prostorem.
„Tatíí, ta má ale velký kozy, že jo...“ Pan Jirka synovi vlepil pohlavek a zatřepal s ním.
„Řekni mi, ty holomku, kdo ti to nakukal.“ Jiřík se rozplakal, popotahoval nosem a žaloval.
„Já za nic nemůžu, Pepík to říkal.“
„Který Pepík?“
„ Ten novej, co bydlí u Perníkářů.“
„Já to věděl, že ten kluk sem z té polepšovny nepřinese nic dobrého.“
Cukalo mu ale v koutku úst a ostatní bojovali o zachování vážnosti, každý sám za sebe.
Po dvou týdnech se již pod okny našeho domu ozývalo pískání, zvoucí mě ke společným akcím. Vybíhal jsem ven pln očekávání, jen v trenýrkách a bos, radující se z neočekávané volnosti. K řece jsme chodili odpoledne. Do oběda většina kluků pracovala. Natrhat, nasekat kopřivy housatům, nakrmit králíky, obrátit seno na zahradě, trhat třešně a jiné a jiné úkoly.
Také jsem pracoval. V domku tety Anny nebyla tekoucí voda, stejně jako u většiny stavení ve vsi. Jedním z mých pracovních úkonů bylo doplňovat vodu do padesátilitrové keramické kádě. K pumpě uprostřed remízku na návsi to bylo z kopce. Většinou jsem tuto trasu absolvoval s plnými vědry do kopce třikrát. Poprvé jsem vědra naplnil vodou až po okraj. S pochvalnými poznámkami žen, které u pumpy měly schůzi, jsem vykročil k vzdálenému cíli. Za mnou se nesla poznámka, doplněné smíchem: „Línej se raději strhne, než aby šel dvakrát.“ S rukama pokrčenými v loktech jsem nesl náklad drobnými krůčky a vědom si zvědavých pohledů jsem s jedním odpočinutím došel až ke schodům domku. V dlaních rudé pruhy od držadel a sotva dech popadaje. Podlamuje se v kolenou odhadoval jsem posledních dvanáct schodů.
Brzy jsem zesílil a bral jsem donášení vody jako trénink. Mnohem těžší bylo řezání dřeva. Teta Anna pracovala bez známky únavy. Přestože mi vysvětlila, jak se správně pila tahá, má pravá ruka po krátké době zemdlela a levá podávala ještě horší výkon. Řezali jsme dříví jednou týdně, pět metrových polen, na každém čtyři řezy. Kdo to nezkusil, nemá ponětí co je to za těžkou a nudnou práci.

Odměnou byla volnost. Volnost vyplněná chytáním ryb, fotbalem, koupáním, návštěvami cizích zahrad, pojídáním nezralého máku, zralých lusků a podvečerní hrou na schovávanou. Za deštivých dnů útulek poskytly stodoly. Odvážně a doprovázejíce každý skok křikem jsme ze střešních trámů prolétali vzduchem do kyprého sena.
Nic netrvá věčně. Čas, kdy se s Jindřichem vrátíme zpět do dětského domova se blížil. Byl jsem smutný. Zabýval jsem se i plánem na útěk. Jeho naplnění ale zabránila nejkrásnější novina v mém dosavadním životě. Po nedělním obědě, který se konal ve slavnostním pokoji u tety Anny, nám tatínek oznámil že do dětského domova se zatím nevrátíme.
„Paní Haršová to s vámi, chlapci, zkusí, ale vše záleží na vašem chování.“ Tatínek asi chtěl ještě pokračovat, ale já vyskočil a skokem byl u tety Anny. Jak nejsem na muckání, tak jsem se k tetě Anně přitulil a chrlil ze sebe sliby, o kterých jsem netušil. jak bude těžké je plnit. Jakmile mi bylo
umožněno opustit nedělní oběd, vylétl jsem, jako bych měl křídla.