Příběhy¨kluka Josefa II

Po pololetních prázdninách jsem se s dvojčaty jen nerad loučil. Jindřicha a mne přeložili do nového domova v Týně nad Vltavou.
Vše začalo znova. Prošli jsme předtím tvrdým výcvikem, a tak začátek byl o trochu lehčí. Bylo nás zde asi čtyřicet.
Každý den před večeří probíhalo hodnocení dne. Hlásila se jména delikventů, kteří se dopustili přestupků a jaké provedli. Byla čtena i jména chovanců, kteří se ve spánku pomočili. Mé jméno bylo slyšet často. Cítil jsem se hrozně. Potíže začaly asi měsíc před odchodem z Vodňan. Zkoušel jsem před spaním nepít, ale nemoc zvítězila. Díky tomu jsem se seznámil s vynalézavým tělesným trestem. Provinění se odebrali do ředitelny a postavili se do řady. Každý z nás musel ohlásit, co provedl.
„Pomočil jsem se, soudruhu řediteli,“ pípl jsem stydlivě, když na mě přišla řada.
„Nahlas, tak aby tě všichni slyšeli.“ Když byl spokojen s mým hlášením, nařídil ukázat dlaň. Obdržel jsem dlouhým pravítkem ránu na dlaň, vytřeštil jsem v nevíře oči a instinktivně jsem schoval ruku za záda.
„Ruku,“ štěkl a praštil mě ještě čtyřikrát. Dlaň byla v jednom ohni, skryl jsem ji mezi kolena a rozbrečel se. Netrvalo dlouho a stál jsem v ředitelně znovu. Tentokrát mi již neukápla jediná slza, tu radost jsem řediteli již nedopřál, ale dlaň pálila.
Deset ran byl nejvyšší trest. Ty jsem obdržel za odmítnutí sníst dršťkovou polévku. Přičichl jsem k páchnoucí polévce a otřásl se odporem, matka takovou polévku nikdy nevařila. Když jsem lžící vylovil bílé kůže s pupínky, udělalo se mi zle. Vychovatelka mi nařídila polévku sníst. Stála vedle mne a já se slzami v očích v prázdné jídelně polykal po troškách tu zapáchající tekutinu. Na dně talíře zůstaly již jen malé bílé slizké kůže.
„Soudružko, prosím vás, já to jíst nemůžu,“ a opět jsem se před někým rozbrečel. Při večerním hodnocení dne bylo čteno mé jméno. V jiném případě jsme stáli s bratrem Jindřichem opět v ředitelně. Nechali jsme se ostříhat dohola. Za tento úkon se u holiče neplatilo. Obdržené peníze jsme utratili za bonbony.
Otec nás pravidelně navštěvoval. Po jeho odchodu se mé vzpomínky na náš skutečný domov připomínaly silněji. Po večerce jsem přetáhl deku přes hlavu a ocitl se zpět na dvoře činžovního domu, plného dětí a křiku při hře na schovávanou. Vidím hezkou tvář kamarádky Andrey. Cítím vůni hlíny, do které jsme spolu sázeli semínka ředkviček a kedlubnů. Vidím její rozzářené oči, když mě vleče celá nedočkavá za ruku k záhonu a radujeme se z prvních zelenkavých klíčků.
Místo na hodinu piána jdeme s Andreou na nedalekou pilu a já ji vozím. Malý vůz roztlačím po úzkých kolejích, naskočím a hlásím: Číčenice! Velenice! Strakonice! a Andrea ječí: „Zastav, já chci vystoupit.“ Potom nás honí hlídač.
„Dostala jsem od tatínka přes prdel a musela jsem se panu učiteli hudby omluvit,“ stěžovala si mi druhý den. V jejich rodině všichni hráli na piáno. Tak Andrea musela také. U mne malér prošel mírněji.
Jindy, opět přikrytý dekou, jsem u táty v jeho krejčovské dílně. Za okny zvolna padají velké vločky sněhu. Tatínek soustředěn kreslí placatým mýdlem na látky různé oblouky, obkresluje střihy a s krejčovským metrem okolo krku pobíhá kolem dlouhého stolu. Děvčata, která se u táty učí, se
pořád smějí nebo si zpívají. V dílně je teplo a na kamnech se ohřívají litinové vložky do žehliček.
„Pepíku?“ ptá se Marie. „Máš již navoskované lyže, již druhý den krásně chumelí.“ A dívky se rozesmějí na celé kolo. Připomínají mi nepříjemnou událost, kdy jsem použil nejlepší žehličku z dílny a zalepil ji černým voskem na lyže, zvaným klistr.
Vzpomínal jsem také na kamarády Mlíčky. V Týně jsem neměl na podobné přátelství štěstí. Byli jsme s bratrem v týnském ústavu již rok a tři měsíce. Jednoho březnového dne jsme všichni nastoupili na dvůr a postavili se do řad. Soudruh ředitel vytáhl z kapsy kompas a počal se otáčet různými směry. Když našel, co hledal, napřímil se a dlouhou dobu hleděl přes zeď dvora někam do dáli. Když se vynadíval, upravil naše řady tak, abychom stáli čelem tam, kam před chvílí dlouho hleděl.
„Zemřel soudruh Vissarionovič Stalin,“ oznámil zarmouceně a dlouze hovořil o jeho zásluhách, potom zavelel pozor. Ředitel, vychovatelé, kuchařky a nás čtyřicet jsme jsme stáli v pozoru, z gramofonu zněla prostorem hymna Sovětského svazu a všichni jsme hleděli k východu. To samé se opakovalo o pár měsíců později. Zemřel soudruh Gottwald, náš prezident. Česká hymna se hrála tentokrát první.
Školní vysvědčení nedopadlo dobře. Z pololetních dvojek se na vysvědčení objevila pětka a já tímto propadl. Mezi mnou a třídní učitelkou nebyly kladné sympatie a já samozřejmě prohrál.
Otec přijel na začátku školních prázdnin. Oznámil radostnou zprávu, že s ním odjedeme a vrátíme se ke konci srpna. Opět jsem se rozbrečel radostí, ale s vědomím, že s vysvědčením radost tátovi neudělám, že
bude smutný.

Po dvou letech jsme se sešli se sestrou Helenou. Zpočátku si nás jen mlčky prohlížela, asi jsme vypadali jinak, než si nás pamatovala. S Jindřichem jsme na ni kulili oči, překvapení, jak vyrostla.