Příběhy kluka Josefa I

Sedím na plochém kameni, lýtka mi lechtají teplé vlnky říčky Malše a chytám ryby. Udici jsem si vyrobil ze silného vrbového prutu a vlasec s háček jsem náhodou našel zavěšený na jedné z olší. Napíchl jsem třešni jako návnadu, to tloušti rádi. Sladké chrupky jsem natrhal bez dovolení na zahradě u pana Boučka. Dědek byl dřív kovářem a od mlácení kladivem do kovadliny je hluchý jako poleno a ještě navíc dnes v kůlně naklepával kosu.

Za mými zády na posečené louce leží bílé obdélníky prostěradel, povlaků a polštářů. Bělím prádlo. Kropím je vodou pokaždé, když uschnou. Výskání od jezu mi dnešní práci neulehčuje, určitě tam jsou všichni kluci i holky z celé vesnice. Otáčím se a pozoruji cestu ve stráni v naději, že zahlédnu tetu Annu. Není vlastně má teta, ale již dva roky se o mne, bratra Jindřicha a sestru Helenu stará, abychom nemuseli zpět do dětského domova.

Cesta se svažuje k božímu hrobu. Je to malá kaple, kde je pochován Ježíš Kristus. Ale ne doopravdy. Je vytesaný z lipového dřeva a položený na dvou kovových tyčích. Přes jakousi hranatou betonovou vanu a je přikryt bílým prostěradlem.
Minulý týden, když jsem zahlédl Andulu Housů nesoucí kytici květin a další tři holky z naší vsi, jak se vrací z procházky podél řeky, dostal jsem nápad. Schoval jsem se pod Ježíše, rozhodnutý je vystrašit, neboť jsem věděl, že půjdou dát čerstvé květiny do vázy. S uspokojením jsem sledoval, jak jedna po druhé vešly úzkým a nízkým vchodem do malinkého prostoru hrobky, kde i za slunečného dne byla téměř tma. Štěbetaly jako husy, protože se bály. Nastala má chvíle. Pomalu jsem zdvihal Ježíše jako že vstal z mrtvých a hlubokým hlasem jsem napodobil našeho pana faráře.

„Papa pa rýža bazmekula presto tuty kvanty konfideor deon popenty," jak to latinsky říkal v neděli dopoledne při mši.

Když jsem se s Ježíšem téměř postavil, hned jsem věděl, že jsem to neměl dělat. Holky tak strašně řvaly, cpaly se tím malinkým vchodem ven a cestu vzhůru ke vsi vyběhly neuvěřitelně rychle. Nešlo mi do hlavy, proč se tak bály, vždyť Ježíš byl nejhodnější člověk na zeměkouli a ještě jej za to ukřižovali.

Je to již čtrnáct dní, kdy jsem s radostí zabouchl dveře páté třídy. Od té chvíle slunce nemilosrdně pere do všeho, co se nemůže schovat. Já neschovávám nic, jen zadek v trenýrkách. Jsem bos, sluncem snědý a blonďatá kudrnatá kštice vlasů svítí na dálku. Přál bych si ale mít vlasy rovné.
Kdykoliv přijdu za kamarádem Pavlem Truhlářů, jeho maminka mi vždy něco nabídne. Polévku, jindy buchty či štrúdl. Položí přede mne plný talíř dobrot a pokaždé mi vplétá své lechtivé prsty do vlasů.

„Pepíku, že ty si onduluješ vlasy, co já bych za to dala, kdybych takové měla.“ A vzdychá. Jindy zase spustí: „Pepíku, ty máš oči jako chrpy, že tobě holky pokoj nedají?“

Takto mne škádlí a já se červenám. Často se ptá, jestli se mi stýská po mamince. Nestýská, možná trochu, ale říkám „stýská“, protože ji nechci zarmoutit. Vím, že ženské jsou měkké. Ošívám se, protože jen velice nerad mluvím o tom, co se stalo.

Ne, nikdo neumřel, ale celá naše šestičlenná rodina se rozešla, každý někam jinam. Předcházely tomu časté hádky rodičů. Bylo mi sedm let. Matka odjela do Polska, odkud pocházela. Vzala s sebou nejmladší sestru Danu. Bratr Jindřich onemocněl obrnou a byl odvezen na léčení do Jánských lázní. Já jsem se rozloučil s tátou ve dveřích dětského domova ve Vodňanech. Táta brečel, já také.
Sestru Helenu umístili u Velešína v domově pro děti do šesti let. Pro ni to byl největší šok. Byla princeznou rodiny. Otec si našel práci v místní továrně a každou sobotu odpoledne a neděli si bral Helenku k sobě. Ubytování sehnal ve vesnici vzdálené hodinu pěšky od Velešína. Paní Haršová, penzistka, jež bydlela v domku přes ulici, nabídla otci pomoc a sestra mohla opustit dětský domov.

Když se zavřely dveře dětského domova za mnou, utrpěl jsem také šok. Vychovatel mě zavedl do velké místnosti. Náš vstup přerušil polštářovou bitvu. Rámus bleskově ustal a asi dvanáct kluků se postavilo do pozoru. Vychovatel položil můj kufřík vedle jedné z mnoha postelí. Představil mne
zadýchaným klukům a ukázal na skříňku, do které si mohu uložit své věci. Dále byl již zaměstnán taháním některých bojovníků za uši. Nařídil vše pečlivě uklidit a odešel. Dveře zaklaply, bitva pokračovala.

„Za co jsi tady?“ Ozvalo se za mými zády. Otočil jsem se. Přede mnou stáli dva kluci, dvojčata k nerozeznání. Když jsem neodpověděl, jeden se mě znovu zeptal. „No, jsi z rozvedenýho nebo jsou zavřený, nebo umřeli?“ a oba na mne kulili oči celou tu dobu, co jsem váhal s odpovědí.

„Nechtějí být spolu, ale rozvedený nejsou,“ řekl jsem a spolkl hořkost.
„Naši jsou v base kvůli politice, ale v sobotu a v neděli jsme u babičky, protože jsme z Vodňan,“ řekli oba současně s viditelnou úlevou.

Bratři Mlíčkové si mne vzali pod patronát. Chodili také jako já do druhé třídy. Druhý den ráno jsem nedostal snídani. Starší kluk u vchodu do jídelny mě z fronty vystrčil s upozorněním, že nejsem učesán. Měl pravdu, hřeben na vlasy záhadně zmizel a rukama mé vlasy upravit nešly. Bráchové mi věnovali cestou do školy každý jeden rohlík.

„Soudružko, je tu nový z děcáku,“ hlásil Petr nebo Pavel Mlíček, ale to stejně nikdo nerozeznal. který to řekl. Byl jsem poslán k zápisu do ředitelny a stal jsem se žákem druhé třídy ve Vodňanech.
Následující ráno mi kluci ukázali, jak se učesat. Provedl jsem záklon do dlouhého žlabu s mnoha vodovodními kohoutky a nechal stékat ledovou vodu po vlasech. Teplá
voda ráno netekla.
„Jako kdyby tě lízla kráva,“ řekl jeden z nich a řehtali se jako pominutí. Byl to dobrý nápad, ale v zimě cestou do školy mi vlasy často zmrzly a já onemocněl. Po tomto incidentu jsem byl ostříhán na ježka.

Uplynuly dva měsíce. Táta přivezl Jindřicha z léčení. Již jsem se orientoval, jak vše v pracuje, a pomáhal jsem mu, jak jen to šlo. Bratři Mlíčkové se od babičky vraceli pravidelně v neděli odpoledne. Kromě buchet či bábovky občas dostali i peníze. Pozvali mne dvakrát do kina. První film se jmenoval Bílá velryba. Ještě mnoho let jsem si příběh „promítal“ ve svých snech. O pár týdnů později jsme přelezli plot a šli na film Pyšná princezna.

Zamiloval jsem se. Při návratu ze školy jsem dlouhé minuty stával na náměstí před plakátem nalepeným na zdi kostela. Oči krásné princezny Krasomily se na mne dívaly a já unesen pohled oplácel. Za mnou se ozývala píseň z filmu, falešně zpívaná dvojčaty:
Rozvíjej se poupátko, nejkrásnější z květů, od rána až do noci budeš vonět svěéétůů... a následoval pokřik na celé náměstí.
„Lidičky, von je zamilovanej do tý princezny,“ a oba na mne ukazovali. Honil jsem je až ke vratům děcáku. Tam, sedě na bobku a lapaje po dechu, jsme smíchy nemohli stát. Pošklebovali se mi, dokud plakát nebyl přelepen jiným.

Po pololetních prázdninách jsem se s dvojčaty jen nerad loučil. Jindřicha a mne přeložili do nového domova v Týně nad Vltavou.