Bílý kabát na zemi

Překvapilo mě, že ten den jsem nebyl u doktorky Slezákové sám. V čekárně byli další lidé. Hleděli do prázdna nebo jim modrá záře osvětlovala obličej. Objednaný jsem byl na tři. Chápu, že si člověk u lékaře vždycky chvíli počká. Ale psycholog by přeci měl mít přesně stanovený čas kdy končí sezení jednoho pacienta a začíná sezení druhého pacienta. Hned jak jsem si to pomyslel otevřeli se dveře.
„Pan Olbrecht,“ čekal jsem nějakou starší ženu okolo čtyřiceti. K mému překvapení ve dveřích stála mladá, velice pohledná, slečna. Krásné hnědé vlnité vlasy a na očích brýle, které jí moc slušely.
„To jsem já,“ vešel jsem do ordinace a na popud paní doktory jsem si sednul. Když si ona sedla všiml jsem si, že pod halenkou lehce vyčnívá bříško.
„Jsem Jana Slezáková a budu s vámi pracovat a hlavně se vám snažit pomoci abyste se mohl vyrovnat s tím co se vám v životě stalo. Hned na začátek vám musím říct a požádat vás o co možná nevětší upřímnost a nejdetailnější vylíčení všeho.“
Kývnul jsem.
„Ještě si projdeme zprávu, jestli všechno souhlasí. Podle zprávy z psychiatrie v Holeši jste byl po dobu… Jednoho roku léčen za podezření na schizofrenii.“
„Ano.“
„Pak vyplavaly na povrch činy, co provedl pan Lejší a vy jste tím pádem byl propuštěn.“
„Ano.“
„Dobře,“ doktorka poté zavřela zprávu. A opřela se do křesla, „ prosím uvolněte se a začněte pěkně od začátku.“


Bylo 11. ledna 2024 a já a moje třída jsme jeli na každoroční lyžařský kurz náš ročník jakožto maturanti jsme dostali ten rok přednost protože kvůli pandemii koronaviru jsme nemohli jet v prvním a druhém ročníku kdy se normálně jezdí. Vedení školy nám to tedy chtělo vykompenzovat.
Na pokoji jsem byl se svými třemi nejlepšími kamarády. Oldou, Hankou a Rendou. Původně nám Hanku nechtěli dát do pokoje, ale to středisko mělo nějaké problémy s pokoji tak ji dali k nám.
První den probíhalo ubytování a seznámení s areálem a večer jsme hráli hry při nichž jsme se měli lépe seznámit. Naše skupina se oddělila dříve a zašili jsme se na pokoji. Hanka s sebou vzala nějaký ten alkohol. Takže jsme se první den na lyžáku opili.
Během tří dnů jsme se naučili poměrně obstojně lyžovat a hlavně k nám na pokoj chodilo víc a víc lidí. Pochopitelně chodili na hlt čehokoli v čem byla aspoň stopa alkoholu.
Pak přišel čtvrtek. K večeru ještě před večeří se lyžovalo. Učitelé a instruktoři nás konečně pustili na tu nejdelší sjezdovku. Bylo to nejlepší co se v celém areálu nacházelo.

„Adame, nevíš kde je Hanka s Rendou?“ zeptal se mě učitel, když jsme se chystali jít na večeři.
„Nevím. Jeli kousek za mnou,“ rozhlédl jsem se abych se ujistil, že nestojí někde zamnou.
„A sakra.“
Ani ne za patnáct minut dorazila horská služba. Učitelé nás napřed přepočítali a pak rozehnali do pokojů. Já s Oldou jsme naléhali, že s hledáním rádi pomůžeme. Napřed o tom učitelé nechtěli vůbec slyšet, ale nakonec nás vzali sebou. Horská služba totiž toho večera měla ještě jeden výjezd, takže se hodila každá ruka. Vyjeli jsme lanovkou na vrchol sjezdovky. Já, Olda a člen horské služby jsme měli projet sjezdovku v místech, kde jsem ji projížděli před tím, než zmizeli moji přátelé. Vyrazili jsme. Každý měl na helmě povinně čelovku. Postupně jsme pročesali každý kout lesa. Po mých kamarádech ani vidu ani slechu. V hloubi duše jsem věděl, že se brzy objeví. Spíš jsem si to v tu chvíli nalhával popravdě.
Zastavil jsem se na mýtině a rozhlédl se, jestli někde neleží tělo nebo aspoň lyže co by nás mohli nasměrovat. Ve chvíli kdy jsem si řekl nás, mi došlo, že jsem sám. Oči marně hledali další baterku v mém okolí. Nic jen ticho. Bílý kabát na zemi a všudypřítomná tma. Najednou. Mi přejel horký vánek přes obličej. Překvapilo mě to. Asi horkost způsobená tím že jsem se ztratil. Ale mýlil jsem se. Stalo se to znovu. Něco horkého mi přejelo přes obličej a zastavilo se to až u krku. Můj pohled padnul k nebi. Zjevila se tam polární záře. Raději jsem si promnul oči. Ale i tak viděl jsem na nebi polární záři. Začala se pomalu rozšiřovat. Zvětšovala se. Podivný horký vánek se rozlezl po celém mém těle. Obloha už nebyla temná. Proměnila se v jednu velkou polární záři co osloňovala vše okolo mě. Záře se stala tak nesnesitelnou, že jsem si musel zakrýt oči.
Najednou. Najednou byl den. Slunce svítilo. Já stál dole u našeho ubytování a okolo mne celá naše třída.
„Adame?“ otočil jsem se a nevěřil vlastním očím. Byla to Hanka.
„Jsi v pohodě? Jsi byl na chvíli mimo.“
Přijel k nám i Renda. Povytáhnul si brýle a řekl: „Ale prd mimo… Je mu ještě blbě ze včerejška.“
Oba se začali smát.

Musel jsem chvíli přemítat nad tím vším. Tehdy mě ani ve snu nenapadlo proč a nebo jak se to stalo. Musel jsem mlčet. Tehdy by mě všichni měli za blázna…