Po dešti

Jo, vím, je to nehorázná ptákovina, omlouvám se.



Toho dne pršelo,
z toho tělo a tělo
srazilo se málem
v přístřešku malém,
kde ti dva se setkali,
a hned si i tykali,
i stalo se, co se stává,
on hoří, ona roztává,
už je po dešti
a ona pod ním dští
nadávky a litanie,
že chtěla říci nie,
a omylem řekla ano,
s povděkem to neshledáno,
že teď s ním v sobě
jí tíží jako v hrobě
tři stopy hlíny,
však na to je moc líný
přemýšlet jako ona,
a s elegancí slona
s ní kopuluje
do té její sluje,
a ona se tak svíjí
od kotníků až po šíji,
slyší jí, jak lká,
a cítí jak je vlhká,
však ne touhou, že,
to bude od louže,
po dešti je přece,
mokro je jak v řece,
a trochu klouže to tu,
od bahna má botu,
tak ujely mu nohy,
na trapasy má vlohy,
teď řve, frajírek,
skřípnul si šourek
do zipu poklopce,
podoben malé rybce
klesnul v její tůňce,
a bolestí se vztyčil,
bez šourku je včil,
neb zip udělal svoje
a ty kulky dvoje
spadly do louže,
do bláta jež klouže,
a ona na ně zírá,
už papulu otvírá,
a ptá se naivně
k čemu jsou mu vně,
on jen očima koulí,
a vidí svou kouli
jak mu pryč pluje,
i druhá už meandruje,
a jak je vidí v proudu,
je mu líto sebe i oudu,
k čemu mu asi tak bude,
zvoral jsi to osude,
ještě bolestí kvílí,
a právě v té chvíli
udělal by líp,
kdyby nedopínal zip,
ušmik mu i kus oudu,
i ten už po proudu
jako hádek plove,
tak to je konec love,
s lítostí se s ním loučí,
a pak i ona se poroučí,
když s vámi už nic není
bez toho přirození,
tak já už tedy odcházím,
vidle na to házím,
a aniž se otočila,
pryč od něj vykročila,
uklouzla však na přirození,
už stabilní není,
plácla sebou do proudu,
a se střevícem na žaludu
nabírá směr k moři,
což jí plány boří.
A co z toho plyne?
že do dálky odplyne
to po hlavní, a prázdno
jen zůstane, no,
kdo přece s čím zachází,
to mu potom schází,
či tak nějak se to říká,
a voda utíká…