Ševelení

Ševelí vánek, šepotá tiše větru
by tolik nestudil, s jarem aby svetru
již dívky daly vale a vynikla krása,
nad níž muži, i ten vánek, tolik jásá.

Ševelí vánek, je jak rozverné dlaně,
lapá lepé tvary, klade dlaně na ně,
hladí vánek blůzku a s blůzkou i ňadra
s hrbolky velkými jako z lísky jádra.

Ševelí větřík, protáhnul se dveřmi,
letmý dotek a do ouška šepotá – věř mi,
teď políbil slečně ďolíček na tváři,
lechtá ji, sledujíc, jak se na to tváří.

Rozverný větřík dívce nadzvedl sukni
sám sebe povzbudí – tak se přece jukni,
a pod blůzičkou odvanul dekoltem ven,
ševelí si radostně jak je krásný den.