PkM - Memoár IV.

Od povstání kapitánů uplynuly dva roky, nejprve se zdálo že po osvobození většiny měst říše přejde k vyjednávání. Opak byl pravdou, každý měsíc připlouvaly nové lodě. Pirátské flotily se s říšskými přetahovaly o každý kus Ovidynu. Paradoxně nově příchozí lodě měli lepší a lepší vybavení, pirátské řady začínaly řídnou.
Dělové koule bušily do přídě lodi. Kormidlo v rukou Johna se divoce otáčelo ze strany na stranu. Útroby děl plivaly jednu ránu za druhou, zmatek byl na lodi pochopitelně při každém útoku, tentokrát posádka Huňaté Berty čelila značné přesile, celkem čtyři rychlé škunery s jednou karakou létaly o kolo lodi. Křik kapitána se překrýval s povykem posádky. Spousta pirátů byla raněna, navíc vezla zachráněné námořníky z potopené lodi Mantra LeVa, ještě nedávno plovoucí se po boku Berty. Poslední bitva ji bohužel poslala ke dnu. Uřícený Sebastian obsluhoval jedno z děl. Sotva vyletěla jedna střela, hned nabil další. Najednou se přihnal jeden ze škunerů, projel tak blízko lodi, že umožnil říšským námořníkům přeskočit na palubu Berty. Zatrhla se šarvátka, šavle lítaly vzduchem. Jeden z vojáků přiběhl i k Sebastianovi. Hned vytasil svoji šavli. I přes velké vyčerpání se rval o sto šest. Podlý říšský voják vytáhnul zpoza zad dýku. Při jednom výpadu ji zabořil do mladíkovy nohy.
„Ahhh," vykřikl Sebastian, hned poté schytal švihanec. Na hrudi se mu objevila dlouhý krvavý příkop. Muška vojáka byla natolik dobrá, že dokonce čepelí natrhnul mladíkův šátek na krku. Pod tíhou svých zranění se Sebastian svalil na zem, očekával poslední úder. Najednou se však ozval výstřel, který proděravěl vojákův hrudník. Mladíkův život byl protektorát zachráněn Rajtagem. Ihned k zraněnému přiběhla pomoc. Mladý Sebastian na chvíli omdlel, probudila jej až ohromná bolest. Palubní lékař mu vytáhnul dýku z nohy, co nejšetrněji pak ošetřoval ránu. Aby sebou mladík v záchvatu agonie moc neházel, zalehnul ho lékařův asistent.
Probuzení poraněného Sebastiana, se neslo ve znamení bolesti spojené s dezorientací. Celý hrudník mu svíjela palčivá bolesti. Snaha o posazení byla naprosto zbytečná, bolest ho hned poslala zpět do lůžka. Nohu skoro necítil. Stáhnul na krk, zkontrolovat přítomnost šátku. Stále tam byl. Rukou pouze nahmatal lehce natrženou část látky, poškození dle doteku nebylo tak hrozné. Stačí jehla s nití a šátek bude jako nový. Nad Sebastiana se nahnula povědomá tvář velice pohledné dívky.
„Vidím, že jste se probral. Mohu vám nějak pomoci?" mladík dlouze zabádal v paměti, tuhle slečnu už někde viděl. Vzápětí mu to došlo. Byla to Mary, hospodská z Dřevěného Sumce.
„Kde to jsem?" vyšlo sípavě ze Sebastiana.
„V Port Wagenu. Utrpěl jste ošklivá zranění. Váš kapitán dovezl celou fůru zraněných," opatrným dotekem nadzvedla obvaz na hrudi.
„Mít tak kosníka půlnočního, vyrobila bych z něj mast... Po ní byste ani nepoznal, že vás někdy někdo seknul."
„Vyznáte se v bylinkách?" snažil se pousmát.
„Ano... Moje babička byla alchymistka. Zasvětila mě to tajů rostlin. Je užitečné znát co jaká rostlina umí. Člověk dokáže pak sobě i ostatním pomoct. Nechcete se napít?" ukázala na měch s vodou.
„Rád," slečna nahnula námořníkovu hlavu a pomohla mu se napít.
„Děkuji vám," další pokus o úsměv.
„Musím vás opustit... Je tu ještě spousta dalších co vyžadují moji péči."
Mauder lehce kývnul. Při odchodu Mary, si zpravil oko pohledem na její pěkné pozadí ukryté pod dlouhou sukní.
Vstupní plachta stanu se rozvinula, do provizorního lazaretu vstoupil John. Nadzvednutím svého třírohák pozdravil všechny přítomné, rychlým krokem mašíroval přímo k Mauderovi.
„Ahoy! Jak ti je?" kleknul si k němu.
„Bylo líp," odsekl mladík. Předešlá akce se podepsala na Johnově obličeji v podobě různých oděrků a podlitin.
„Vyhráli jsme. Přístav Ram Artzin je nyní pod naší nadvládou, osvobodili jsme všechny kapitány v celách. Je nás tedy zase o něco víc, ale máme trochu jiný problém," poškrábal se ve vousech.
Mauder lehce nadzvednul svojí hlavu: „Jaký?"
„Ubývají nám lidi... Kapitánů je sice dost, ale posádky je málo. Nemáme dost lidí pro obsluhu děl. Kormidelníků je taky poskromnu a lidí s lékařskými znalostmi ještě míň."
„Co zajatci?"
„Většina jich je fanaticky oddaná říši. Nechtěj s náma mít nic společnýho," překryl si dlaní ústa.
Nastala dlouhá chvíle ticha. V očích Johna se objevilo zoufalství, obával se že jejich revolta proti říši skončí porážkou. Sebastian dumal, snažil se najít řešení problému s nedostatkem námořníku. Pak mu to došlo.
„Torteloské kmeny!" vykřikl Sebastian.
John sebou škubnul: „A co s něma?"
„Říše jim bere území kvůli pěstování a těžbě, pokud osvobodíme některý z ostrovů, který obývají, mohli by se k nám na oplátku přidat."
„Čistě teoreticky... Je tohle... Asi jediné řešení, co máme. Tortelové jsou primitivové, naučit je bojovat zabere týdny. Tolik času nemáme. Navíc kde máme jistotu, že se nám přidají?"
„Myslím, že se rádi postaví říši, pokud to bude znamenat jejich svobodu."
„Předhodím tenhle návrh ostatním kapitánům. Tys byl vždycky hlavička," plácnul zmrzačeného mladíka po čele a odešel.
Po pár dnech v kurýrování v lazaretu byl Sebastian schopen se postavit a ujit pár metrů. Mary mu při chůzi asistovala. Bez její pomoci, by neviděl slunce ještě dlouho. Hleděl na šumějící moře Mary jej držela pod ramenem.
„Co vás přivedlo do Ovidynu?"
„Utekla jsem," hleděla Sebastianovi upřeně do očí.
„A co vás k tomu donutilo?"
„Rodiče... Respektive... Lidi co se o mě starali... Svoje pravé rodiče jsem nikdy nepoznala. Asi jsem jim za to nestála... Nechali mě v košíku před jednou hospodou v Barlymoru. Majitelé hospody se mě museli ujmout a vychovat mě. No... Vychovat... Spíš než výchova to byl teror. Jediný kdo se ke mně choval slušně byla maminka hospodské. Mohla jsem jí říkat babičko, přestože jsem nebyla její. Brávala mě s sebou do lesa, učila o bylinkách a jak je zpracovat. Ráda na ní vzpomínám, byla moc hodná nejen ke mně, ale i ostatním lidem ve městě... Bohužel... Když mi bylo deset, vzali si jí zodiaci. Potom mi nezbyl nikdo, kdo by mě měl rád... Nikdo... Barek a Mia, hospodští a mí drahocenní chlebodárci vlastní děti neměli, každé sousto jsem si musela řádně odpracovat. Řezali mě za sebemenší blbost a permanentně ponižovali. Nesnášela jsem je a nesnáším dodnes. Od patnácti jsem musela lítat po hospodě, nechat se plácat po zadku a poslouchat kecy oplzlejch buranů. Poslední kapka byla, když se mě Barek jednu noc pokusil znásilnit. Kopla jsem to starý prase přímo do rozkroku div jsem mu z koulí neudělal míchaný vejce a utekla. Jedinou věc co jsem si vzala, byl herbář po babičce. Následující tři roky jsem se toulala po Cont Äbelu. Brala jednorázový práce za trochu jídla nebo pár zlatých. Neměla jsem žádnej cíl, jen jsem se toulala. Neustálý živoření člověka brzo přestane bavit, tak jsem nasedla na první loď a odplula, stejně jako většina hledat, něco lepšího. No a první kloudnej flek co se pro ženu v okolí našel, bylo lítání po hospodě."
„Neříkáte to moc vesele."
„To víte... Představovala jsem si to tu trochu jinak," sklopila zrak.
„A jak?"
„To sama nevím... Vyplula jsem více méně do neznáma, bez cíle. Jediné co jsem zde hledala byla nějaká kloudná práce. A vidíte? Dělám zase to stejný co v Cont Äbelu."
„Možná by se pro vás něco našlo," špitnul Sebastian.
„Co?"
„Bylinám tedy rozumíte?"
„Jistě."
„I těm léčivým?"
„Samozřejmě."
„Mohla byste pomáhat našemu lékaři na lodi. Pokud budete chtít, mohl by vás zasvětit i do řemesla."
„A vy byste u kapitána Johna za mě přimluvil?"
„Musím vám nějak oplatit tu péči," lehce přejel po obvaze.
Mary mu se vši radostí skočila kolem krk.
„Auu," ihned se od mladíka odtrhla, došlo jí že rána je stále citlivá.
„Omlouvám se," pohladila mladíka po rameni.
„Nic se nestalo," syknul bolestí.
„Nechcete se vykašlat na to vykání?" heboučká ručka se napřáhla k mladému námořníkovi.
„Dobrá," uchopil její ruku, „jmenuji se Sebastian Mauder."
Usměvavá ústa slečinky odpověděla: „Mary... Mary Boneová."