PkM - Memoár III.

V hostinci Dřevěný Sumec sedělo pár námořníků. Říkat pár plachtám, dřevěné konstrukci hostinec je sice moc, ale námořníci byli rádi i za takto skromnou putyku. Pro novou služebnici Mary se jednalo o relativně poklidný den. U jednoho stolu seděl pohledný chlapec vlasy stažené kusem látky, vypadal na dvacet let. Krk překrytý černým šátkem.
O mladou slečnu nejevil sebemenší zájem, upřeně hleděl do mapy. Občas si něco poznamenal na papír. Mary se vydala mladého pána obsloužit, objednaného pití se ani nedotkl i tak s ním chtěla navázat kontakt.
„Bude si pán ještě něco přát?" usmála se na mládence. Ten bez jakéhokoliv taktu zakroutil hlavou. Lehce zklamaná odešla. Dřevěného Sumce navštívil mohutný pirát s dlouhým černým vousem. Po boku mu stál argonian.
„Erneste! Dones nám dva rumy," mávnul na hospodského John. A i se svým prvním důstojníkem zaujmul místo vedle Sebastiana.
„Neměl jsem ho učit trasování. Ten kluk je permanentně ponořený v mapách... Sebastiane?" lusknutí mladého námořníka vyvedlo ze soustředění.
„Odpočiň si na chvíli," zasmál se John.
„Povedlo se mi vytrasovat cestu plachetnice Ara Bell, dle mého odhadu se potopila někde zde."
„Sebastiane... Přestaň bezhlavě každýmu věřit. Kapitán Urlip je nezkušenej idiot, myslí si že se z něj všichni posereme jen protože před tím velel na lodích říše. To co tu šíří za legendy o Ara Bell jsou holý kraviny."
„Ale Johne, o Ara Bell je zmínka i v cestopisech Davida Juanze. Největšího mořeplavce všech dob. Představ si kolik tam musí být zlata."
John popadnul mapu: „Ukaž.... Hmmm... Co myslíš Rajtagu?"
„Popravdě Johne je klidně možné, že ta loď opravdu exisstuje. Pokud je to ale pravda... To nikdo jistě neví. Můj názor je prosstý, pokud je ta loď opravdu někde pod vodou, skrývá kolossální lup. Je tu jeden problém, pokud je tam dole už tak dlouho... Bedny se zlatem budou různě poházené po dně. Mohlo by se stát, že nalezneme vrak Ara Bell, ovšem bez bohatství," podotknul argonian.
„Zbytečná štreka," uzavřel John debatu, mezitím hospodský donesl dvě sklenice s rumem.
„Erneste? Co to tu máš za pěknou holku?" hospodský se lišácký usmál. Hned mu došlo na co námořník myslí.
„To je nějaká Mary Bone, připlula před pěti dňama. Chtěla práci, tak jsem jí zaměstnal."
„Co na ní říkáš Sebastiane? To bys mohl zvládnout," poušťouchnul mladíka. Zájem z jeho strany tu tedy moc nebyl. Zkouknul mladou slečnu rychlým pohledem a dále se věnoval svým mapám.
„U Vondmana! Ty jsi teda oříšek," cinknutí sklenic se rozlehlo po celé putyce. Lihový mok pak zmizel v hrdle kapitána.
„Říše na obzoru!" zařval z plných plic ratfolk ve strážní věži. Na pláží se po krátké chvíli vytvořil dav. Všichni obyvatelé vyběhli ze stanů jak nejrychleji mohli. Říšská plavidla se ve zdejších končinách moc často neviděla.
„Máme po těch sviních začít pálit?" přiběhl bílý ratfolk k Johnovi.
„Ne... Nestojí to za to," odpověděl John.
Na molu pak zakotvila jedna ze sedmi galeon. Jednalo se o opravdu velká plavidla, se třemi stěžni, tolik neměla žádná pirátská loď.
Zbarvení říšských plavidel obsahovalo tmavě zelené a tyrkysové prvky. Plachty zdobila velká nebeská brána. Z plavidla vystoupila skupina vojáků. Kapitán lodi měl jako jediný třírohák. V ruce držel svitek papíru.
„Pochválení našim nebeským spasitelům. Ve jménu velkého papeže Ratzingera prvního vám předávám toto psaní," podal Johnovi svitek.
„Na nebesa, na nebesa" tato lehce ironická narážka na kapitánův pozdrav ihned vyvolala mezi vojáky svaté říše menší poprask. John rozvinul svitek a bedlivě četl.
„Embargo? Co se stalo? Ratzinger není spokojenej s našimi obchody?"
„Dovolím si vás opravit pane. Vaše zboží se do říše dostává ve velmi nízkých počtech," odvětil slušně říšský kapitán.
„Ano, vyskytlo se tu pár problémů, ale i tak se k papežovi dostává uspokojivé množství zboží," zavinul svitek John.
„Náš milostivý papež má podezření na privatýrskou činnost ve vašich řadách."
„Privatýrskou činnost?" podivil se John.
„Ano. Ostatní království začali ve velkém prodávat zboží jež pochází výhradně z říšských kolonií. Proto je na většinu přístavů v souostroví Kebasan uvaleno embargo dokud nebude vše řádně prošetřeno. Žádná loď se do té doby nedostane ani ven, ani do přístavu. Nemusíte se obávat po celou dobu budete dostávat jídlo na příděl. K službám vám bude i farář jež vám pravidelně bude kázat o nebeských bozích," na poslední větu reagovala většina obyvatel Ipsenu velice negativně. Ratfolk postávajíc u Johna se málem neudržel. Ze srdce by jednu vojákovi vrazil. Zarazil jej však John.
„Dobrá tedy... Nemáme tu před říší co tajit... Jenom bych nedoporučoval vznešenému panu knězi kázat před zdejšími lidmi," podotknul s úsměvem od ucha k uchu John.
„Proč? Nebeští bohové jsou naší spásou minulosti i budoucnosti."
Drobná postavička ratfolka opět chtěla nakopnout vší silou vojáka přímo do rozkroku. Mohutné tělo kapitána Johna krylo říšského vojáka jako štít.
„To zajisté," usmál se John, „máme tu však vlastního kněze."
„Dobrá tedy, děkuji vám," podíval se nelibně po ostatních obyvatelích Ipsenu, „i ostatním za kladné vyřízení této věci."
Celý říšský ansámbl pak nastoupil zpět do lodi a odplul. Na moři zůstali opodál zakotvené lodě, hlídajíc celý Ipsen.
Z pusy ratfolka vyrazila slina: „Tfuj... Johne přece to takhle nenecháme? Musíme jim ukázat, že s náma nebudou vyjebávat, ne?"
„Potřebuju si to promyslet. Zítra se všichni kapitáni sejdou u Dřevěného Sumce."
Dav rozhodně nechtěl jen sedět s rukama v klíně. Všichni zde přítomní byli velkými odpůrci říše. Hledajíc na moři svobodu. Nebavila je cenzura, nesouhlasili s omezování svobod argonianů, chtěli mít možnost volby. Každý jeden zde věřil v lepší svět na moři daleko od říše.
„Johne tady není co promýšlet. Všichni nastoupíme do lodí. Společně pak ty pitomce pošleme ke dnu," slizovitý chrchel opět opustil ústa ratfolka.
„Bencin má pravdu... Je nás víc... Poradíme si s nima," protlačil se do popředí elfský námořník. Jeho výrok doprovodil potlesk.
Rukou si John zajel do vousů. Dlouze se zamyslel, po chvíli prolomil své mlčení: „Víte vy idioti co mají za lodě? Galeony... Pravda jsou sice pomalejší. Ovšem tento nedostatek vynahrazuje obrovská palebná síla. Kdyby tam byly jen dvě galeony, tak už s nima bojujeme. Ale sedm? Nemáme proti tolika dělům sebemenší šanci. Nehrajte si na hrdiny! Všechno promyslím a zítra se sejdeme. Teď všichni zalezte do děr!"
„To si beru osobně!" reagoval na poslední větu Bencin. Přes svou nevoli, museli všichni zúčastnění sklopit ocas, většina směřovala své kroky do krčmy. Zrak mohutného kapitána vysel na říšských lodích.
Mladý Mauder přistoupil: „Co máš v plánu?"
„Nic, to je ten problém... Pokud takhle hlídaj všechny přístavy v Kebasanu," další slova se už neobjevila.
„Myslíš, že se ubráníme?"
„Pokud se spojíme? Možná... Jinak vůbec. Bude potřeba každá svobodná loď," povzdech Johna na situaci moc nepřidal, ovšem byl oprávněný. Vztahy mezi většinou kapitánů v Kebsanu nebyly moc dobré. Ani Samotnému Johnovi se nechtělo věřit v "zázračné sjednocení".
„V první řadě se odtud musíme dostat," rychlím krokem si to štrádoval neznámo kam. Mladíček poslušně kráčel v kapitánových patách. Tušil kam cesta vede a nemýlil se. John vpadnul do stanu Gestica. Dalšího zástupce ratfolků. Na rozdíl od všech v okolí měl velký dar na mechanické vynálezy a další podobné serepetičky.
Krysák se pochopitelně leknul: „Ahh... Johne... Ještě jednou sem takhle vpadne," slovo nedokončil, povšiml si děsivě vyhlížejícího nadmutého kapitána.
Ztěžka polknul: „S čím... S čím ti můžu pomoct?"
„Hlídaj nás říšský lodě. Mají velkou palebnou sílu. Pokud máš nějaký vhodný zlepšovák k boji na moři. Je nejlepší příležitost ho vytáhnout."
„Pokud já vím tak můj poslední vynález se ti nelíbil," hodil uraženě hlavou Gestic.
„To myslíš ty otáčející se stěžně? Co upadly dřív než jsem se vůbec dostali na vodu?"
„Ten vynález měl svoje nedostatky... Ale mohli jste mít lepší rychlost a manévrování," zašermoval prstem ve vzduchu.
Pěst Johna vší silou udeřila do stolu: „Gesticu! Tady jde i tebe! Pokud zatknou nás! Jdeš i ty!"
Najednou mu spadnul hrdý hřebínek: „Dobře... Něco bych tu měl. Přijdi večer. Musím vyrobit speciální směs."
„Přines to večer k Dřevěnýmu Sumci. Ukážeš to všem!" podložil přátelsky ruku na drobné chlupaté rameno Hestica. Dohoda byla stvrzena souhlasným pokýváním od Hestica.
Jak vynálezce slíbil, tak dodržel. Večer v putyce vyčekávali všichni námořníci na nový vynález. Hestic od ostatních schytával spíše výsměch, tížené uznání za vynálezy zatím nedostával. I když právě on vymyslel řetězové koule. Zbraň jež námořníci rádi používali.
„Dámy a pánové! Přestavuji vám Hesticův plyn. Pojmenován po mé skromné maličkosti. Věřím totiž, že se určitě zapíše do dějin," obličeje přítomných nereagovali na samochválu moc pozitivně. Pár jedinců se nahlas dokonce zasmálo.
„Hesticu... Urychli to," napomenul ho John.
„Jistě... Takže co ten plyn umí," odhalil trhnutím za plachtu konečně stroj, „plyn vytvoří silnou mlhu ze směsi, která se lije tímto otvorem," ukázal na vrchol s kovovým trychtýřem.
„Výsledná mlha je tak hustá, že říšští vojáci nemají šanci cokoliv vidět."
„No jo... Však my taky potřebujeme vidět ne? Voé!" vypotil ze sebe jeden umouněnec.
„To je dobrá úvaha... A proto.... Všechny lodě k sobě přivážeme lanem. Jednoduché, ne?"
„To je taková pičovina, že by to možná mohlo i fungovat," padlo jen tak do větru.
„No tak chlapi... Jiná možnost kromě sebevraždy není. Kdo do toho jde?" k překvapení samotného Johna souhlasili i ti největší skeptici.
„Dobře zítra večer to všechno uskutečníme. Musím ještě promyslet, co bude dál," John si sednul ke své posádce. Na náladě námořníků, i přes zítřejší riskantní zákrok, se nic neměnilo. Zbytek večera popíjeli jako každý den. Pozdě v noci, kdy už v putyce seděla jen hrstka pijáků. Si John všimnul, že Mauder opět studuje mapy. Ihned k němu přistoupil: „Sebastiane! Neblázni! V současné době máme jiný starosti než nějaký poklad," založil ruce na prsou.
„Já vím... Ale Johne je tam tolik zlata... Mohl bych si pak splnit sen."
Hlasitý smích si John prostě nemohl odpustit: „Tvůj sen?"
„Ano Johne... Chci svoji vlastní loď. Zkoumat moře. Objevovat nové země. Být ten nejlepší námořník v historii. Nebaví mě pořád převážet zboží mezi dvěma zeměmi. Chci objevit nové místo. Kde ještě nikdo nebyl. To je můj sen," zahleděl se Mauder do prázdna.
„Tak pojď spát ty snílku," schytal mladík plácnutí do zad.
Druhého dne ráno nastalo velké shromáždění u Dřevěného Sumce. Atmosféra se opravdu dala krájet. Nikoho by ani ve snu nenapadla spolupráce sporů mezi jednotlivci bylo požehnaně, ovšem proti společnému nepříteli je třeba bojovat. John předstoupil. Pomalým krokem se jeho tělo blížilo na pomyslné pódium uprostřed putyky. Zrakem prohlédl celý dav. Všichni naslouchali.
„Dámy a pánové, jak již víte během včerejšího dne na nás svatá říše uvalila embargo. Přišli jsme tak o všechny zdroje příjmů. Naše snaha uškodit říši a vypomoci ostatním královstvím, byla odhalena. Už nemůže fungovat tak jako doposud. Je třeba se říši vzepřít. Bez nás zkušených mořeplavců nedokáže převážet zboží z ostrovních kolonií. Konečně se budeme moci stát nezávislými. Proto," pozvednul láhev rumu, „počínaje dneškem začíná vzpoura kapitánu!"
Ohromný oslavný lomoz postačil jakožto souhlas.
Noc přicházela zrovna dnes pomaleji než jiné dny, temnota ne a ne zalít nebe. Líně pohupující říšské lodě neustále sledovaly břeh. Přístav během celého dne nevykázal známky sebemenšího života. Pravda, vojákům to nepřipadalo moc divné. Měli o námořnících poměrně jednotvárné představy. Viděli je jen jako popíjející primitivy, starající se pouze o zlaťáky a fyzické potěšení.
Potemnělé nebe nocí zvěstovalo jen jedno. Útěk mohl započnout. Dlouhým provazem buřiči propojili všechny lodě. Huňatá Berta, tak se jmenovala Johnova loď, měla na příď přidělané nokturna krystaly. Sloužíc pro alespoň lehké osvětlení zamlženého prostoru. Chvíle pravdy nastala. Námořníci vyčkávali v lodích na propuknutí velkolepého divadla. Na znamení Hestic nalil dávku směsi do stroje a začal točit pákou. Do pár minut se ze stroje začala linout hustá mlha.
„Napněte plachty," zavelel John. Dřevěné plavidlo pomalu proplouvalo hladinou moře. Tma nutila kapitána velké obezřetnosti, v duchu se modlil, aby loď nenarazila do kamene. Celá operace trvala nanejvýše dvacet minut, pro vedoucího Johna to byl skoro rok. Mlhový stroj Hestica měl pochopitelně omezenou vzdálenost. Až když se poslední zapřáhnutá loď vynořila z husté mlhy, operace se dala považovat za úspěšnou.
Dny a týdny na moři utíkaly pomalu. Celá flotila nyní mířila k dalekému přístavnímu městu Zamzinu, ležícímu pár kilometrů od Útesu majáků. Pomyslné brány spojující oceán Ovidyn s oceánem Rabudynem. Patrný rozdíl v obou vodních plochách byl prostý. Ovidyn překypoval rozsáhlými souostrovími navíc skrýval spousty podvodních jeskyň s magickými nokturna krystaly. Nejdražším nerostem na celém světě. Rabudyn na druhou stranu představoval vodnatou poušť. Ostrovy se zde vyskytoval pouze vzácně. Jeskyň tu také bylo poskromnu.
Zamzinu náleželo členství ve spolku největších přístavních měst širokého okolí. Sloužil jako sklad pro zboží ze všech ostrovů, odtud pak pokračovalo směrem na Cont Äbel do rukou říše.
Dle dohody zůstali ostatní kapitáni v pohotovostí na moři. John si vzal na starost schůzku s guvernérem Ramsenem. Jednalo se o muže v pozdním věku, malého zavalitého vzteklouna s kulatými brýlemi. Pravda, mezi námořníky moc respektu neměl. Samotnému námořnictví rozuměl, jako koza petrželi, avšak jeho silná stránka spočívala ve nadání pro správu zboží a přístavu.
Ještě na molu byl John zastaven strážemi.
„Stát! Máte námořnickou legitimaci?"
„Co prosím?" zabručel John.
„Povolení k provozování mořeplavby. Náš svatý pán ji před měsícem vydal jako povinný dokument v případě, že chcete plout na vlastnit lodi," hlásil poslušně elfský mladík.
„A když legitimaci nemám?"
„Budeme muset zabavit vaši loď," sevřel silně svoji pušku.
John se začal zvučně smát, doslova mu dunělo v krku, jak moc se bránice namáhala. Po chvíli se smát přestal. Doufal, že se k němu přidá i voják, protože jeho výrok považoval za vtip. Nestalo se.
„Ne," tvrdá rána přímo do nosu poslala strážného rovnou k zemi. Přihlížející stráže se na nic nezmohli, doposud se nestalo, aby je někdo takto napadnul. Navíc John s sebou vedl celou posádku, což mu ještě přidávalo na respektu. Skupina prošla okolo hostince v němž se pravidelně scházeli námořníci, John se s většinou znal. Mohutné tělo kapitána rozrazilo dveře pak se jen ozvalo: „Kdo má ještě kouska cti! Nechť jde s námi!"
Polovina násosků při pohledu na legendárního Joshuu Ordina Hanzela, zvedla a následovala jej. Celá skupina mířila přímo ke guvernérově paství.
Nic netušící guvernér si zrovna za asistence dvou argonianských žen užíval ranní koupel. V jedné ruce svíjel sklenici vína. Do druhé bral olivy, jež následně smáčel ve víně. Nikdy nepociťoval žádnou hrozbu, sídlo dobře střežili vojáci. Nepředpokládal však, že by se někdy mohla najít skupina drzých námořníků. Houf mořeplavců, pár ranami uzemnil stráže sídla. Původně posuvné dveře se po úderu proměnily ve dveře padací.
„To tys schválil to embargo?" hleděl na zapěněného guvernéra John hordou.
„My si tykáme? Pokud vím, jsem tvůj chlebodárce. Vyprošuji si takové zacházení," svoji pýchu zapil jedním žíznivým lokem vína. John neměl náladu na lekci etikety, vytáhnul z opasku svoji bambitku. Namířil přímo na hlavu guvernéra.
„Máš dvě možnosti, buď řekneš pravdu a my tě ušetříme nebo lži a nedožiješ se zítřka," ztvrzení slov pojistil natažením kohoutku.
„Dobře, dobře... Schválil jsem jej, ale nešlo to jinak. Vydal ho samotný Ratzinger. V případě mého odporu bych byl odvolán z funkce," odvaha zřejmě plavce opustila.
Potměšilý pohled Johna nevěstil nic dobrého.
Přes celé město vláčeli námořníci nahého guvernéra. Od kolemjdoucích schytával jízlivé posměšky.
„Teda zodiaci tě tam dole moc neobdařili," poukázala jedna z žen na velikost guvernérova ohanbí.
Horda rozzuřených námořníků se zastavila až na náměstí. Stráže pochopitelně okamžitě zakročili. Nemohli svého nadřízeného nechat ponižovat. Z uličky se vynořil další proud lidí, ti pro změnu vedli nahé vojáky říše. Ve chvíli kdy spatřili další strážné hned je specifikovali. John vytáhnul guvernéra na šibenici. Ve zvyku bylo, že se zde popravovali vždy jednou za měsíc všichni zločinci ze širokého okolí, které právě guvernér odsoudil.
„Přátelé! My všichni tu tvrdě dřeme, říše nás pak odmění skromným podílem. Myslí, že když jí patří kolonie v Ovidynu, tak jí patříme i my. Nejsme přeci žádní otroci! Je třeba to říši ukázat! A proto, jelikož oni odměnili nás embargem. Odměníme i my je... Tím že se vzbouříme. A převezmeme to tu. Nikdo nám nebude určovat, kam máme nebo nemáme vozit zboží!" ostatní námořníci odměnili krátký proslov Johna potleskem. Celý houf se pak nahnal do přístavu. Pobili vojáky a vzali si zpět své zabavené lodě.