NÁMOŘNICE

Pluju si na loďce každičké ráno,
vlny mě nesou až k horizontu.
Pár peněz mám - bylo mi dáno
trochu, tak akorát k mořskému kontu.

Přes skalky, přes řasy, přes korály,
po drobném proudu, co vine se z vlasů.
Z tvých vlasů - za střechy, za fiály,
za mořské víly i tón jejich hlasů.

Po proudu vlasů, co, lásko, patří ti,
kloužou mi myšlenky, mění se v pěnu.
Barvou z líbání musíš je potříti,
jinou už, lásko, neseženu.

Plavím se na loďce přes tvoje úsměvy,
přes tvoje hřejivé pohlazení,
rozpouštíš ve mně pocity úlevy.
A sladších, než ze rtů tvých, nikde už není.

Kroužím si v loďce (musím ji natřít)
do mořských řas, jež nerozerve,
po vlnkách z úsměvu, co jen tobě patří.
Do hlubin očí, co jsou jenom tvé.