NIČEMNÍCI

Posedlost láskou mě z postele tahá,
vláčí mě po chodbách osamělých,
jedno, zda v róbě jsem,
nebo snad nahá,
prázdná jsem v útrobách
jak flaška na líh.

Závislost na lásce,
obsese romancí
rve mi nerv z těla
a váže si obojek.
Jako tvé balady,
popěvky o tancích,
co tančí se jenom
na jednu dobu.
Zatímco já sama
v bludech z těch přeludů
zmatená, v depresích
zahořkle zvracím.

Drásají mě na kusy,
rozčtvrcují.
A ani to nevědí, ničemníci.
Zmizím snad sama pryč?
Sublimuji?
Jen ať mi pořežou
ruměnou líci.

Ať zkropí jim životy
a zbarví je měkce.
Jako baldachýn na sladkém povodí.
Onyxem seškrábu
rozlitou krev,
sejmutá, malátná, skoro pryč,
spící.
Krev ze svých tváří,
co v nebi se vaří
- jen ať to vidí,
ničemníci.