Stín ve tmě

Malého Tobiáška každou noc navštěvuje bubák, ale jednou nadělá pořádnou neplechu
» autor: Michael_Kubin
„Tobiášku mohl bys mi prosím ještě jednou říct to stejné, co pánům policistům?“ nasměroval jsem mikrofon k Tobiáškovi. Chvíli jen seděl skoro ani nemrknul. Zrak měl sklopený směrem k podlaze. Z obličeje šlo jasně poznat, že je vystrašený. Nechápal proč by měl to, co viděl znovu vysvětlovat…
Když pořád mlčel, rozhodl jsem se jít na něj jinak. Na stole měl položeného roztomilého tygříka oranžové barvy.
„Máš moc hezkého lva. Můžu se podívat?“ chlapec zdvihnul zrak… Chvíli na mě hleděl a pak mi plyšáka přisunul.
„To je ten lev z večerníčku, že? Moje dcera ho taky sledovala,“ hračka byla trošku ošuntělá, z některých míst vykukovaly nitky. Na pravé pacce jsem si všiml, že byla ne zrovna profesionálně zašitá díra.
„To není lev… Ale tygřík,“ vypadlo z chlapce tiše.
„Aha, no vidíš já jsem si ho spletl. Kdysi jsem měl kočičku úplně rezavou hodně se tomu tygříkovi podobala. Vždycky mi skočila do klína a nechala se ode mě klidně i hodinu hladit. Co ty? Máš doma zvířátko?“
„Měli jsme pejska…“ špitnul zase tiše.
„A jak se jmenoval?“
„Breteček,“ utřel si nos. Povedlo se mi ho konečně rozmluvit, trochu mi však došli nápady jak vést konverzaci dál.
„Nemáš žízeň nebo hlad?“
Chlapec stále hleděl do země. Znovu si utřel nos a pak pravil: „Mám žízeň.“
Pokýval jsem hlavou. Vstal a vstoupil do místnosti za poloprůhledným zrcadlem. Seděl zde před stolem Karel. V místnosti toho moc nebylo jen stůl s počítačem, umyvadlo a pár kousků nádobí. Místnost byla vymalovaná na šedo a díky omezenému osvětlení měla lehce děsivou atmosféru.
„Je to horší jak s dospělákem co?“ řekl Karel.
„Je vyděšený,“ položil jsem plastový kelímek pod kohoutek a načepoval do něj vodu.
„Volali jsme jeho tetě, za asi 20 minut tady bude. Vypadá to na nějakou hysterku, takže by sis měl pospíšit, určitě nebude chtít, aby synovce vyslýchali policajti.“
„Já jsem psycholog Karle,“ kolega se zasmál.
Vrátil jsem se do výslechové místnosti a položil kelímek před chlapce.
„Děkuju,“ řekl.
Můj pohled znovu padnul na plyšovou hračku.
„Bereš si toho tygříka i do postýlky?“
„Ano, maminka mi ho tam vždycky dávala.“
„A dala ti ho tam i včera? Když jsi šel spinkat?“
Tobiášek jen pokýval hlavou. Pak se na mě podíval a lehce přimhouřil oči: „Ale vzal mi ho ten bubák…“
„Jaký bubák?“ přiklonil jsem se k němu blíže.
„Bubák. Chodí za mnou každou noc. A hraje si s mýma hračkama,“ chlapec se zamračil.
„To tě asi musel štvát co?“ podíval jsem se do zrcadla.
„Začal jsem plakat a máma pak přišla a zahnala ho,“ do jedné ruky si vzal kelímek a do druhé plyšáka.
„A jak ho zahnala?“
Dítě se napilo, naklonilo se blíž ke mně a zašeptalo: „Bojí se světla.“
„A jak ten bubák vypadal?“
„Byla to černá tma, ale taková temnější,“ oči chlapce stále směřovaly dolů k zemi.
„Jak temnější?“
„Taková… Prostě takový černý stín ve tmě.“
„Černý stín, jo? A co ten černý stín dělala?“
„Chodil si ke mně každou noc hrát… Vždycky přišel, když maminka s tatínkem šli spinkat. Nakouknul mi do pokoje a chvíli se na mě díval. Když přišel poprvé, začal jsem plakat a,“ chlapec přestal mluvit a jen přejížděl očima po podlaze.
„A?“
„Maminka přišla,“ podíval se mi do očí, „ pak utekl, prošel přímo kolem ní a ona ho neviděla. Pak přišel znova a znova. Tatínek mi říkal, že už jsem velký kluk a měl bych se svému strachu postavit. Jednu noc jsem tedy počkal až přijde. Nakouknul mi do pokoje a pozoroval mě, pak si sednul k mým hračkám a začal si s nimi hrát,“ Tobiášek zase sklopil hlavu a zase pozoroval zem.
Chvíli jsem tedy počkal a pak na něj přitlačil: „Tobiášku co se dělo dál?“
„Chodil takhle za mnou pořád… Vždycky si hrát s mýma hračkama, občas přišel k mojí postýlce, to jsem ale hned začal plakat a maminka pak přišla. Pak,“ chlapci se v očích objevily slzy.
Zašmátral jsem v kapse a podal mu jeden papírový kapesník.
„Pak?“
„Já jsem se ho nebál. Řekl jsem mu to. On přišel k mojí postýlce a… A,“ začal rychle dýchat. Očima se soustředil pouze na jedno místo. Po těle mi přejela husina. V životě jsem neviděl tak vyděšenou tvář jako tu jeho.
„Přišel k mojí postýlce. Na rukou se mu objevily obrovské černé drápy. A ty oči. Objevily se mu velké svítivě žluté oči. Byli jako baterky… A ty zuby jako jehličky. Řekl mi takovým syčivým hlasem: ‘Tak ty se mě nebojíš??‘ Pak odešel z mého pokojíčku. A šel do pokojíčku maminky a tatínka.“
Z vytřeštěných očí mu tekly proudy slz.
„A pak,“ zhluboka se nadechl, „pak. Přišel jsem k mamince a tatínkovi. Ty žluté oči svítily na tatínka… Bubák se na mě podíval. Usmál se a drápem přejel tatínkovi po krčku. Postříkala mě krev. Začal jsem plakat. Bubák skočil na maminku a dráp ji dal na krček. Vzpomněl jsem si jak maminka zahnala toho bubáka světlem. Rozsvítil jsem tatínkovu lampičku. A bubák zakřičel a zmizel,“ Tobiášek začal na celé kolo plakat. Měl jsem co dělat abych ho uklidnit. Raději jsem nechal zavolat dětskou psycholožku, ta si chlapce odvedla.
Karel vylezl z místnosti za zrcadlem. Udiveně protáhnul ret a řekl: „Bujná fantazie, co?“
„Nevymyslel si to. Přirovnal toho vraha k bubákovi. Našli se na místě činu nějaký cizí otisky?“
„Ne. Jen otisky matky, mrtvýho otce a toho kluka. Ani na oknech ani na dveřích nebyly známky po vloupání. Proč by ale někdo toho otce zabíjel? Není možný Luboši, že to udělal ten kluk?“
„To teda fakt ne,“ zamračil jsem se na Karla, „ten kluk si prošel traumatem. Jde to jasně poznat z toho jak vylíčil tu událost,“ opřel jsem se o opěradlo a založil si ruce.
„No jo ale proč se na místě činu nenašly žádné stopy po někom cizím?“
„Na to bys mi měl odpověď ty. Ale je to divný na tom se shodneme oba.“
Do místnosti vtrhnul šéf: „Chlapi je to vyřešený. Do toho bytu se někdo vloupal. Podle výpovědi sousedky chybí v bytě pár věcí. Navíc pod postelí byla vražená zbraň. Najdeme ho do pár dnů. Určitě ten zmetek bude chtít prodat věci v bazaru.“
Karel se podivil: „Ale šéfe vždyť jsme nenašli žádný stopy po vloupání.“
„Vypadá to, že si dveře otevřel nějakým šperhákem. Karle sepiš mi hlášení a ty Lubo psychologický posudek moc se tím nepárejte,“ šéf odešel.
„Našli jste něco čím by ten zloděj podřezal toho otce?“ zeptal jsem se Karla.
„Odcházel jsem z místa činu jako poslední a kluci se dívali všude a dal bych ruku do ohně že pod postelí se nic nenašlo,“ Karel se opřel o stůl.
„Třeba se špatně podívali?“
„Ty vole profíci?“ zamračil se Karel.
Tipů: 2
» 04.08.22
» komentářů: 0
» čteno: 24(1)
» posláno: 0


Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: PETIR KILATAN

© 2011 - 2022 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.