PETIR KILATAN

Lenka a její přítel si jednoho krásného jarního dne udělali piknik na louce... Bouře jim jej ale překazila. Možná i něco víc než jen překazila.
» autor: Michael_Kubin
Přitáhnul jsem přítelkyni blíže k sobě. Měli jsme čerstvě po maturitě, po úspěšné maturitě abych byl přesný. Kvůli kvantu a kvantu učení jsme spolu moc času trávit nemohli. Ale ještě dlouho před zkouškou padnul slib, že si jen tak poležíme na dece v trávě, až bude po všem. Otočila se ke mně a dala mi pusu. Chytnuli jsme se za ruce a poslouchali žbluňkání nedalekého potoka. Sluníčko hřálo, ptáci zpívali všude klid a harmonie.
„Miluju tě,“ pošeptala mi do ucha. Naše rty se střetly. Rukou mi zajela do vlasů. Najednou se odtrhla…
„Co se děje Leni?“
Posadila se a pozorovala nebe: „Viděl jsi to?“
„A co?“ opřel jsem se o lokty.
„To světlo…“
„Jaké světlo? Myslíš sluneční světlo? To svítí každý den,“ usmál jsem se.
„Blbečku. Bylo to divné. Zablesklo se, ale na nebi není ani mráček.“
Položil jsem ruku na Lenčino rameno. Pomalým táhnutím ji opět uložil na deku.
„Určitě se ti to jen zdálo,“ líbání pokračovalo.
Ozval se hrom a na nebi se jako lusknutím prstů objevily temně černé mraky. Deka ještě ani nebyla sbalená, když se setmělo, tak že nešlo vidět skoro ani na krok.
„Musíme rychle k autu,“ jen co jsem to dořekl, strhnul se prudký liják. Cesta k autu byla bohužel zdlouhavá. Na dnešní den nehlásili žádné bouřky ani deště. Vydali jsme se s Lenkou hledat co možná nejromantičtější místo. Za odměnu nás teď čeká asi pětikilometrový běh v dešti. Bouře sílil a s ní i temnota která pohlcovala okolí. Samotné blesky spolu s hromy dávaly jasně najevo, že jim patří nebe. Promáčení a lehce dezorientovaní nevědomky jsme zaběhli do lesa. Došlo mi, že to určitě nebyl dobrý nápad, navíc za takhle silné bouře. Lenka na chvíli zastavila. Teď vážně není vhodná chvíle na přestávku, prolítlo mi lhavou. Blesk fialové barvy oslnil široké okolí.
„Viděl jsi to???“ Lenčino vyjeknutí šlo slyšet i přes randál doznívajícího hromu.
„A co?“
„Tu šmouhu na nebi?“
„Jakou šmouhu?“
„Vznášelo se to na nebi a… Hýbalo se to,“ očima těkavě pozorovala potemnělé nebe.
Otočil jsem se a doufal, že příští blesk odhalí onu šmouhu. Nic… Blesk rozjasnil nebe, ale neviděl jsem žádnou “šmouhu“.
„To byl nejspíš mrak,“ ujistil jsem Lenku. Hned na to jsme se vydali znovu na cestu.
Zavládnul ve mně divný pocit. Taková podivná úzkost. Ušima se mi rozléhalo tiché dunění. Usoudil jsem, že za ono dunění možná mohou ohlušující hromy. Dále jsem svému podivnému pocitu nevěnoval pozornost.
Zastavil jsem se na konci lesa. Lenka zmizela, prostě za mnou najednou nebyla.
„Lenko!!!“ zařval jsem jak nejvíc to šlo… Nic… Odpověděly mi pouze hromy.
„LENKO!!!“ zase nic. Už jsem se chtěl otočit a běžet jí hledat. Když se najednou vybelhala z hustého porostu kapradí.
„Co blbneš,“ popadnul jsem jí za ramena, „měl jsem strach!“
Držela se za uši, v obličeji byla znát agonie.
„Slyšíš to taky?“
„A,“ přerušil mě hrom, „co?“
„To dunění, trhá mi to uši.“
Otočil jsem se a hleděl do krajiny. Tam někde je moje auto co nás z téhle posrané situace dostane. Možná budu muset Lenku zavést k doktorovi, ten kravál jí asi porušil bubínky.
Zablesklo se. Světlo něco poodkrylo, něco velkého. Byl to zřejmě mrak. Nestihl jsem to pořádně rozpoznat. Nikdy jsem neviděl, že by bouřkové mraky způsobily takovou tmu.
Nebe se znovu za pomocí blesku rozjasnilo. Teď jsem si byl jistý. Na nebi skutečně něco bylo. Ten divný zvuk.. Najednou zesílil. Podíval jsem se na Lenku. Úplně ztuhla a hleděla na nebesa. Další blesk rozjasnil okolí. Něco se k nám blížilo. Něco obrovského. Něco odporného. Popadnul jsem Lenku a běžel zpět do lesa. Kousek od nás blesk zasáhnul strom. Prudký nával energie rozlomil strom vejpůl. Kusy dřeva se pak rozletěly do širokého okolí. Lenka začal ječet a spadla na zem, snažil jsem se jí zvednou. Znovu se kousek od nás rozjasnilo světlo. Další strom se rozlomil a skácel se na zem. Dunění nabralo opět na síle. Fialová barva opětovně prosvětlila okolí. Nad lesem jsem zahlédnul ohromnou bytost. Zvednul jsem Lenku. Utíkali jsme co jen to šlo. Pár metrů od nás zasáhnul blesk další strom. Lenka se ke mně přitiskal. Další blesk uhodil do stromu. A další. A další. A další. Pohlédl jsem nad sebe po nebi se plazilo několik blesků. V pravidelném rytmu buráceli a blýskaly. Jejich pravidelná světla odhalili onu bytost. Obrovská prapodivná jako z noční můry. Z hlavy podivného tvaru se jí linula čtyři chapadla. Blesky najednou ustály… Zůstalo jen ticho a temnota. Stali jsme tam. Lenka mě stále křečovitě objímala. Skoro jsem nedýchal. Do místa kde před tím udeřil blesk do stromu se s dunivým zvukem zapíchlo ohromné chapadlo. Bouře začala znovu řádit. Druhé, třetí a čtvrté chapadlo jen pár metrů od nás. Stromy okolo se začaly lámat pod náporem větru, do některých udeřily drobné blesky. Pohlédl jsem nad sebe… Ta ohavnost koukala přímo na nás..
Tipů: 4
» 09.07.22
» komentářů: 1
» čteno: 217(6)
» posláno: 0


» 10.07.2022 - 05:07
Škoda,že to nemá pokračovaní a jsem ráda ,že už je tady po bouřce :-)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Moje milá fantazie | Následující: Stín ve tmě

© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.