Moje milá fantazie

Oh, bože jaký to překrásný den. Jaký to překrásný den. Hučí mi v hlavně. To je v poslední době běžné. Nedaří se mi ani slyšet své myšlenky občas se naprosto ztratím ve své fantazii a nemám ponětí, co se děje. Popravdě podobné stavy miluji. Jsem zhnusen světem okolo mě a především nespravedlivým chováním lidí okolo mě... Lidé jsou zlí a svět je oporný. Mé výlety do hlubin fantazie proto beru jako dočasné vysvobození od ohyzdné reality.
Tak jako každý všední den, vracel jsem se zrovna z práce. Avšak při výstupu z automobilu mi něco naznačilo, že se mým domem cosi událo. Cosi nepříjemného. Tupě jsem hleděl na dům. Podivná aura mi probodávala mozek. Cítil jsem, jak neviditelné střípky odlétávající z obydlí a rozsekávají můj mozek na kaši.
Dveře se rozevřeli dokořán. Atmosféra v domě byla snad ještě horší… Temnější. Nedalo se to pospat.
„Philipe?“ ozvalo se za mými zády. „Neviděl jsi Herberta?“
Byl to soused Yorgen, držel si ode mne odstup minimálně tří metrů. Z obličeje šla vyčíst nechuť.
„Už dva dny není doma. Byl jsem u něj. Dveře byly odemčené a on nikde.“
„Třeba jel za sestrou?“
„Ale že by si nechal odemčeno? Na stole zůstal nedojedený krajíc chleba.“
„Nevím co by se mu mohlo stát,“ usmál jsem se na něj.
Yorgen na mě nevěřícně pohlédl, o dva kroky odstoupil a beze slova odešel. Vstoupil jsem do domu.
Odložil brašnu. Kabát pověsil na věšák. Napochodoval do kuchyně. Mé oči padli na nůž. Obyčejný kuchyňský nůž nic zajímavého nic podstatného. Ten můj byl však zlomený… Podivil jsem se. Z patra se ozval vrzavý zvuk. Vyběhnul jsem po schodech, v ložnici bylo prázdno. Rozsvítil jsem.
Zeď naproti posteli byla kompletně celá polepená fotkami nahých mužů. To byla první informace co má hlava zpracovala. Ve skutečnosti se jednalo o fotky jednoho a téhož muže… Fotomontáže… Jeho hlava byla přilepená na jiných fotkách gayů v sexy koženém prádelku. Po schodech někdo šel. Pomalým krokem se blížil do ložnice. Ani jsem nedutal, zbraň sice číhala v nočním stolku, tělo mi však ztuhlo, jako když vás obklíčí smečka divokých psů. Ve dveřích se zjevil muž. Celý od krve. Politý olejem. V krku zarytý ostnatý drát tak silně, že šlo vidět tepající krkavice z nichž stříkala černá olejovitá kapalina. Hlasitě sípal. Vytřeštěnýma očima na mě hleděl. Celé tělo měl hrůzostrašně znetvořené. Odporné rezavé tyče mu trčely ze zad. Místo údu měl dlouhou železnou tyč. V tu ránu se zjevil u mě…Vší silou mě popadnul a mrsknul mě na postel. Pak jsem ucítil, jak mi něco chladného zajelo mezi půlky. Bolest se okamžitě ozvala. Chladným kovem jezdil tam a zpět. Cítil jsem jak hýždě propouští krvavé chuchvalce krve a exkrementů.
V tu ránu mozek propustil jednu vzpomínku… Má fantazie mě nedávno znovu ovládla. Má mysl tak zůstala uvězněná kdesi v neznámu. Vzpomněl jsem si, že soused Herbert potřeboval vypůjčit motorovou pilu. Vzal jsem jej tedy do sklepa. Ty fotky… Ty fotky na stejně jsou jeho. Jistě, miluji jej od první chvíle co se do naší čtvrti nastěhoval. Toužil jsem, že s ním jednoho dne budu žít. Před týdnem jsem však zjistil, že má přítelkyni. Jak se opovážil! Taková zlatá duše jako já… Celý svět bych mu snesl z nebes a on? Ve sklepě jsem popadnul starý ostnatý drát co jsem nedávno kupoval na plot. Obmotal mu jej kolem krku a trhnul. Stříkání krve pak nabudilo mé choutky… Užíval jsme si jak jeho hlasivky vydávají tlumené skřehotání. V očích šel vidět ten úmorný prosík o milost. Něžně jsem mu rukou přejel po obličeji zastříkaném od krve. Otočil jej. Stáhnul mu kalhoty a ukojil svůj hlad rozkoše. ‚
Vzpomínka se vytratila. Stejně jako se vytratil můj život…