Jarní květ

Je jaro, v údolí potok zurčí, pupeny pučí,
a v oceánu bahna, marasmu a bláta – květ,
první tráva již zelená se, válka chvíli mlčí.
V loňské trávě postava predátora schoulená,
nedaleko, tam kde lesa cíp ve stínu tone,
lovce oči opuchlé, a lauf, hlaveň namířená…

Opuchlé oko se otevřelo a vzápětí i druhé. Víčko se ještě slabě chvělo, oči však okamžitě kontrolovaly perimetr před sebou. Netušil, zda si zdřímnul vteřinu, minutu, či dokonce déle. Nemohl si ani vzpomenout, kam sahaly stíny, než mu víčka spadla. Sotva viditelně se protáhnul, začal prsty v botách, pokračoval zkřehlými prsty rukou, a sotva potlačil křeč v noze, se pomalu, jen velmi pomalu a sotva viditelně přesunul k zbrani připravené hned vedle něj. Těkající panenky, ještě zděšené tím, že snad na chvíli usnuly, se uklidnily, když před sebou opět měly hledí a mušku, když ukazováček lehce pohladil spoušť, a před ním není ani náznak jakéhokoli pohybu. Znavené oči nevidí jarem probuzený život. Ten voják v poli, dávno již ne orném, vidí jen smrt. Smrt, která jej doprovází na každém kroku, a bude jej pronásledovat až do jeho vlastní.
Přilítla, a do ticha darovaného časem války zabzučela skutečná muška, a usedla na mušku kvéru. Překvapeně s povytaženým obočím na mušku tupě zírá, a sám sebe se ptá, „proč právě na mušku? A co když je to ta samá muška, která předevčírem seděla na mrtvém kamarádu? Je to ta, co včera seděla na hovnu v latríně a hned nato v poledne na menáži? Však ta menáž vypadala podobně“, vybavuje si letmé momentky ze včerejšího dávnověku, a hned mu v paměti vytanou další: „Společný hrob, kam se i jeho kámoš přestěhoval, je kousek od latríny. Stačilo pár granátů a dva dny deště, a už nepoznáš co je maso a co sračka,“ a zatoužil „já bych si tak dal práska, abych to přestal alespoň na chviličku cítit…“
Za muškou na mušce oči zachytily neznatelný pohyb. Okamžitě přeostřily, a ruce s puškou zcela automaticky srovnaly do jedné přímky oko, hledí, obě mušky a malého kluka. Vyloupnul se zpoza kamenice u lísek vedle pole, a čekal, jak si voják zaujatě představoval, až onou pomyslnou přímkou projede malá olověná střela se slušivým a v této době tolik módním mosazným pláštěm.
„Kolik mu tak může být let,“ uvažuje voják v duchu, „jedenáct, dvanáct? Asi jako je teď tomu mýmu, kdypak se oba dočkají? A čeho? Mne, táty? Míru? Jo, míru, nějakých osmdesát metrů. Co je to mír? Už ani nevzpomínám, co to vlastně je. Matně jen tuším, že se v něm nezabíjelo. No jo, co ale budu v míru dělat. Hlava nebo hrudník? Ten kluk je tak mladej, že si ho snad ještě ani nehoní…“
Přeostřil z kluka zpět na mušku na mušce. Tře si nožičky jako by se modlila. Představil si, jak je těch mušek víc, celá řada, jedna vedle druhé, a všechny sedí v kostele v lavici, a všechny se úplně stejně modlí. Voják se usmál nad tou představou.
„Za koho se asi modlí?“, napadlo vojáka, „Za ty mrtvé, nebo za ty živé? Kterých je asi víc? Mrtvejch, nebo živejch?“, zarazil se, proč jej napadl zrovna poměr mezi mrtvými a živými, „Už blbnu, nepoměřuji přece síly protivníků v nadcházející bitvě? Protivníků? Protivníků nebo nepřátel? bitva mrtvých a živých? Opravdu už mi hrabe…“ a zachvěl se představou bitvy mrtvých s živými, kdy při každém náporu se řady mrtvých rozšiřují a řady živých se tenčí, „vždyť já vlastně takovou bitvu i vedu“, uvědomil si s odporem.
Hned se však v myšlenkách vrátil k modlící se mušce, za koho se vlastně modlí: „Nebo za víc těch mrtvejch, aby měla větší výběr kam naklást vajíčka? Za blahobyt jejího rodu na úkor jiného, toho jeho lidského. Pane Bože, což to nikdy nepřestane? Co když to nikdy nepřestane? To se všechno živé musí mezi sebou furt mordovat? Aby se ti, co zbydou, měli líp? Jak se můžou mít lépe, po tom všem? Vždyť to zůstane ve mne. A bude to čekat, kdy to bude moct zase ven. Vždyť budu mít všechno to svinstvo, všechen ten zmar, před očima až do konce svých dnů. Jak dlouho to bude trvat? Jak dlouho mne ještě někdo bude chtít zabít? Jak dlouho má ještě zabíjet?“ Mimoděk lehce pohladil spoušť pušky, a hořce si uvědomil, že se mu to snad někdy i líbí, když s rozšířenými zorničkami celé dlouhé minuty sleduje jak tělo jím zasažené střelou se chvěje, jak se otřásá, jak sípe a chroptí, když v posledních křečích z něj odchází život. Když se to tělo stává ničím, jen přítěží, „Ne však přítěží pro kyprou půdu a tu masařku“, napadne ho ještě, „přítěží pro živé, i když to bylo kamarád, smrdí to, je posrané, musí se svléknout, vykopat pro to jámy, naházet to tam dolů, až na dno, pocukrovat vápnem, a zase to všechno zaházet“, vzpomíná na každodenní úděl a rutinu. Dřív vedli mapy pohřebišť a na společný kříž zavěsili známky. Dnes už ne, „jen rychle zahrabat a zbavit se toho hrozného smradu“.
Dál se dívá na modlící se mušku a přemítá: „Kdy jsem se naposledy modlil? A ke komu? Je vůbec? On? Když toto všechno dopustí? Jestli je, on, a toto dopustí, to musí být cip! Tak za koho se ta muška modlí, za ty dobré, nebo ty špatné?“ Zaujat vlastní filozofií je nucen se sám sebe ještě zeptat: „A kdo je vlastně ten dobrý, a kdo špatný? My, nebo oni? Kdo je to vlastně oni? Je zlej on, když je zde, v cizí zemi? A je to vůbec cizí země? Vždyť sereme stejný hovna i stejně brebentíme, rozumíme si. Rozumíme si opravdu? Nebo je zlej ten, který to samé dělá u něj doma? Jak je asi doma? Je ještě doma? Co je to doma?“
Muška je zelená, ocelově lesklá jako lauf. Jako by patřili k sobě. Všichni tři – on, ta ocelově zbarvená mrcha, i železný kvér. „Proč si, kurva, sedla zrovna na ten lauf?“ Zase se ptá sám sebe, „chce tím snad něco naznačit? Mám toho spratka sejmout? Mám mu poslat kuli na kebuli? Mám ho na mušce. Vlastně na dvou muškách. Stačí zmáčknout spoušť, a bude spoušť“, ušklíbnul se nad vlastními vtipy, a uvažoval dál: „Však si máma uplete dalšího. Pokud se ovšem ten její vrátí domů. No, někdo se vždycky vrátí… Když je kam. Když je, kdo čeká“ a opět přeostří z mušky na kluka.
Kluk se uvelebil na kamenici již trochu prohřáté jarním sluníčkem. Ani se nerozhlédl, jako by si byl i v té podivné době jistý, že mu nehrozí žádné nebezpečí. Měl v hlavě pod světlou kšticí jen své klukovské starosti. Z vedle sebe položených vrbových větviček vybíral tu nejvhodnější pro vrbovou píšťalku. Vrbové proutky plné mízy, však si je před chvílí nařezal u potoka, a tak se pro píšťalku hodily všechny. Konečně si jednu vybral.
Z kapsy vytáhnul zavírací nůž, otevřel jej, a z proutku uřízl kousek dlouhý na šířku své dlaně, zcela prostý oček, pupenů. Začal ji zpracovávat. Přibližně ve třetině klacíku udělal střenkou po obvodu zářez do kůry až k dužině.
Voják to na tu dálku spíš neviděl než viděl, ale vzpomínal, jak učil vyrábět píšťalku svého syna, a kdysi dávno jak se to učil i on sám, to ovšem bylo až po válce, ... a ještě netušil, že i před válkou. Kluk zatím delší část kůry střenkou nože naklepával, až zelená kůra začala trochu tmavnout a uvolňovat sepětí s dužinou.
Voják dál sledoval každý pohub kluka, aby mu nic neuniklo. Měl pocit, že i na tu dálku slyší kluka drmolit tu starou dětskou říkačku, jakou zná on sám, jakou ho naučil táta, a jakou jeho tátu naučil děda. Říkanku, jejíž pomocí mohla duše opustit prostor, kde byla držena:

Otloukej se, píšťaličko,
otloukej se, otloukej.
Nebudeš-li otloukati,
budu na tě žalovati
knížeti pánu,
a on ti dá ránu,
až odletíš ke zlatému džbánu.

Huš, huš, huš,
vrazím do tě nůž,
vrazím do tě kudličku,
vyrazím ti dušičku,
vrazím do tě zavíráček,
budeš zpívat jako ptáček.

A jak si opakuje tu starou, mnoha generacemi omílanou říkanku, samovolně mu v mysli vytanula jeho vlastní replika, kterou si bůhví proč a bůhví jak, právě vymyslel. On, který nikdy nic vlastního nenapsal, a ani nikdy nepřečetl jedinou báseň. Který ani nikdy nic nevytvořil o vlastní vůli, který nikdy nic nevymyslel, si v duchu recituje:

Nehýbej se, ty chlapečku,
nehýbej se, nehýbej.
budeš-li se hýbat trošku,
nedostanu tě na mušku
nedám já ti ránu,
a v dnešním ránu,
neodletíš k našemu pánu.

Huš, huš, huš,
vrazím do tě bajonet,
vrazím do tě kudličku,
budeš mrtvý hned…

Dál si s klukem předříkával říkačku, každý tu svou, a on tu svou jen tak v duchu, bez hlesu. Zatím se klukovi podařilo oddělit kůru od dřeva. Z volného dřeva odřízl a seřízl jazýček, který následně vrátil do volné kůry. Proti jazyku v kůře vyříznul zářez, z kterého při pískání uniká vzduch, bez kterého by píšťalka nepískala. Nakonec zkrátil zbylý kousek dřeva a nasadil jej z druhé strany – píšťalka byla hotová.
Voják i na dálku uslyšel kvíknutí, jak se kluk snažil píšťalku naladit. Vzpomínal na syna, jak se doma vztekal, když mu to nešlo. Jak ho učil trpělivosti, a jak je oba prozářila radost, když se mu to konečně povedlo. I kluk na kamenici již píšťalku doladil, když nožíkem doupravil zářez a jazýček. Přiložil píšťalku k ústům a zapískal. A pak ještě jednou jemně zadul, a pomocí jazyka vyloudil trylek. Se zalíbením si píšťalku prohlížel, ještě ho napadlo, že ji vylepší vyřezaným ornamentem. Zálibně se rozhlédnul po kraji, jako by si byl jist svým bezpečím. Jemu se přece nemůže nic stát, je přece kluk tohoto kraje. Už jeden z posledních. Ale on má pro strach uděláno, má přece zbraň. Dobrou zbraň. Daroval mu ji otec, ač mu vždy říkal, je to především nástroj. V druhé ruce kluk drží nůž.

„Huš, huš, huš, vrazím do tě nůž...“ Říkačka ještě vojákovi rezonovala v mysli, viděl blýsknout se čepel zavíráku v chlapecké dlani. Jeho oči ztvrdly. „Vždyť ten otevřený nůž je vlastně zbraň. Ten kluk je nepřítel. Ozbrojený nepřítel!“
Usměje se, a zmáčkne spoušť.
Zbraň sebou škubne, muška na mušce hlavně též cukne, již ví kam letět, kde může v klidu posedět. Ještě než výstřel dozní, odlétne na pozdní oběd.
I tělo vojáka sebou ještě trochu cuká, a v místě obličeje vykvétá velký rudý jarní květ.
Nejen voják, i kluk sebou při výstřelu trhnul. Jen trochu, ne tolik, jako když jiný voják, a nebo možná to byl právě tenhle, zastřelil bráchu. Víc sebou trhal, když vojáci znásilnili jeho mámu jemu před očima. Teď už sebou trnul jen nepatrně, reflexivně. Ale stačilo to. Výstřel zazněl ve chvíli, kdy nožem ještě začišťoval píšťalku, a říznul se při tom do prstu. Kapka rudé krve skápla na špinavé klukovské kalhoty. Kluk prst olíznul, a vychutnával až labužnicky chuť krve. Druhou rukou o kalhoty sklapl zavírák, a i s píšťalkou jej uložil do kapsy. Pohlédl odkud padl výstřel, v očích mu blesknul plamínek a tváří lehce cuknul neznatelný úsměv, a jako by snad tušil kam přesně má jít, a co tam asi najde, vydal se tím směrem.
V loňské trávě se ještě poškubávalo vojákovo tělo. Vypadalo nezraněné, jen z obličeje nezbylo téměř nic. Vedle se válela puška s roztrženým závěrem.
„Ty smrade,“ lehce zašeptal, „ty smrade,“ řekl již nahlas, ale klidně a dospěle, „ty smrade,“ zaječel už kluk dětským hláskem zhrublým válkou, „tak ty sis myslel, že jsem o tobě nevěděl? Že nevím, že tu chrápeš? Já jsem tu doma, znám tu každý kámen“, po tvářích se mu koulely slzy. Slzy nad tím vším bolem, který den co den vídal a vídat nechtěl, „vím o každé mušce, a ty sis myslel, že neucítím takového smraďocha? Vždyť jsem o tobě věděl, už když jsi se sem plazil“. Kluk do vyhasínajícího těla kopl a dál přeskakujícím hláskem spílal: „Chrápal jsi, ty, ty, tak tvrdě, že bylo hračkou ti do laufu zatlouct drát.“
Kluk vytáhnul z kapsy píšťalku, a pokusil se zapískat. Píšťalka rudla krví z rozříznutého prstu, a zvuk, který z ní vyšel byl velmi podivný smuteční marš. Zabzučela malá, zelená, ocelově lesklá muška, a přistála na velkém rudém jarním květu.

Je jaro, pupeny pučí, píšťalička pěje, muška bzučí,
a v bahně pole ladem ležícího vykvetl květ,
první tráva již rudne krví, válka živí pudy vlčí.
V loňské trávě postava predátora schoulená,
nedaleko, tam kde lesa cíp ve stínu tone,
s květem mrtvý voják, malý kluk a šílený svět…