Kamenný Slouha

Vybitý a ubitý
bývám, a když jsem,
když záda ohýbá,
co vše přinesl den,
nabiji se a dobiji
u Slouhy z kamene,
toho z Chaber,
síly pramene.

Kámen hřeje,
ruce na něj kladem,
prsty mravenčí,
ne zimním chladem,
dávná síla z něj
do duše prýští,
z času bez paměti,
či z doby příští.

Snad je to jen chiméra,
vzpomínka na Bóje,
však bez porozumění
proč popírat, co je,
stojí tu před námi
z dávnověku posel,
odkud Slouha přišel,
i já rád bych došel…