Čas

Čas Čas Čas Čas Čas Čas Čas Čas Čas Čas
Čas Čas Čas Čas Čas Čas Čas Čas Čas Čas
nesmírně dlouhým, tak předlouhým se mi zdá,
když ještě – či už – není s čím a není s kým,
a není pro co ani pro koho jej plně naplnit,
a tak krátkým se stal, když je pro koho,
je i s kým, je i čím, a pro co jej využít.
Pak semele vše co kdy měl jsi rád,
a hrdlem tvým děsem staženým
s tím vším Čas protáhne i tebe
a snad pouze Bůh ví kam.
Ručička hodin života
již naproti jde
a tiká ti
tik
ta-
k
t-
ik
tak
tik tak
jen taktak,
pouhým pískem
teď v hodinách jsi se stal,
a mezi prsty jsi sebou prosíván,
a jen doufat můžeš, že do vínku Čas
ti i kousek sebe dá, by drobek zbyl by
na mít rád, dětství dětí, a snad i dětí dětí,
ať však osud jak chce karty do hry rozdá,
Čas bere vše, ač, že ne, chvilku se ti zdá,
a jak námi proniká, neodbytný pocit mám,
že Bůh Ďáblem se musel stát, když stvořil
Čas Čas Čas Čas Čas Čas Čas Čas Čas Čas
Čas Čas Čas Čas Čas Čas Čas Čas Čas Čas