A Bao A Qu

Za schodem schod,
šourá se do výšin noha za nohou,
spirálou stoupám,
celý svět spatřím za chvíli pouhou…
Jeho víc toužím
zřít, než celý svět z kruhové terasy,
sotva stínu stín
spatřím, co na tom, že jiní vidí míň, asi…


Kráčím na cestě vzhůru!

Na první schod našlapuji,
pod ním se skrývá,
na druhý kladu chodidlo,
jakoby někdo zívá,
na třetím schodu tuším,
že snad procitá,
na čtvrtém snad i slyším,
že za mnou cupitá,
na pátém schodu cítím
vztah mezi námi,
a na šestém tom schodu
jsme už staří známí,
u sedmého schodu
šelest zaslechnu,
u osmého nedočkavě
se lehce ohlédnu,
však ani na devátém nezřím
nic víc než přísvit,
a na desátém nutkání mám
slušně ho pozdravit,
z jedenáctého schodu barvu
rád bych rozpoznal,
a na dvanáctém schodu
sám sobě si přiznal
že ani z třináctého nevidím
z něj téměř nic,
na čtrnáctém už tuším,
že jsem další z Nemanic…

Znaven vystoupám
z mnoha točitých na poslední schod,
slzy v očích mám,
a tak nevidím celý svět, ani co zespod
mi bylo v patách,
tiše našlapovalo a stále je mi k nevidění,
smutek v duši cítím,
že patřím k těm, jimž k vidění není…


Klesám na cestě dolů!


Točitými schody vracím se k sobě,
a stále mne trošku mrzí,
že jsem jej nespatřil, zatím na cestu mi září
modré světlo skrze slzy…