Dřenice

Křupe sníh,
pod víčky letmé pohledy,
v očích smích,
úsměvy, hned tají ledy.

Tají ve mne, tají v tobě,
tají ledy pod nohama,
tají se dech v té divné době,
nestrachuj se, nejsi sama.

Puká led,
kra se trhá, po nás lační,
strh nás hned
proud prudký, dravý, z něj kra ční.

žene se tmou, řítí časem,
víří voda, je zkalena,
nese nás, zříme s úžasem,
než sráží nás na kolena.

Tříště rej
oči bodá, oslepuje,
není hej,
bere dech, hřmot ohlušuje.

Jen ta kra v proudu zbyla nám,
letem rozmazané břehy
podobné času jsou, však mam
jen vidět je, bez lásky, něhy.

vratká kra
tříští se, jsou z ní břity ostré,
mizí víra,
snad zní to na věčnost entrée?

Kdoví kam donese nás tříšť,
nejsi sama, ani já nejsem sám,
snad do vysněných přístavišť,
než dřenice sedře kůži nám…