Moje nejdelší báseň (v próze)

Moje nejdelší báseň (v próze)

Tak tedy …

Moje nejdelší báseň
(v próze)
ehm …
začnu stroze.
Je o mém vztahu a závazku
k poezii jako takové,

je dlouhá jako tato noc
maratón slov bez osnov
volná asociace, pásmo

aforismy, co nedávají smysly
aplikace technik je zde tabu
dělba skladby mýtus
musím si však dát pozor na rytmus
a tempo
alespoň
aby se dala označit za báseň.

Zápasil jsem totiž s kritiky svých děl
déle, než bych chtěl.

Myslel jsem, že když tvrdí, že je moje báseň
v próze,
že je to urážka.

Pak jsem si to vygooglil.

Říkejme tomu jakkoliv, nekontroluji, neškrtám,
občas edituji, črtám
myšlenkový trysk idejí uzrálých jak víno,
dva metry dlouhý papír.
11 stran, 1111 slov, včetně názvu.

Nikdy jsem neznal definice,
o hodinách literatury jsem dospával
rauš
zatímco knihovna byla můj skromný
raut

nabral jsem si Bukowskiho, Burroughse,
zamíchal do toho komiksy, muziku a drogy
a vypil ten mok.

Nedával pozor, rebeloval,
četl a psal na jeden nádech,
jeden záběr jako Tarantino,
myšlenkové pletichářství
poetické prospěchářství
verbální prostopášnosti
a rýmové tmářství
elitářství zakalené
kód, kterému rozumí
pouze lidé mí
lidé příjemní
a uvědomělí.

Kolik je třeba přečíst, abych byl sečtělý?
Kolik toho napsat, abych byl umělý?

Každý básník je umělec
a básníkem může být každý
sáhnout tam do eklektického proudu
čiré tekutiny neředěné inspirace shora
energie tkaná Bohem
to neohraničí teoretik,
to nezaonačí kritik.

Zajímá mě tvůj oheň,
vidím tvůj pohon,
cítím tvůj žár
psaní vyvěrá z hřídel,
kdo jsem abych soudil druhé?

Svoboda je nejzazší dar
nejhlubší úroveň poznání
za které pykáme
a pouze svoboda
může omezit tuto báseň.

Ty suroviny tu jsou
vezmi ten nástroj
zpracuj to dřevo
osedlej koně a jeď
postav třeba zeď.
.
Nejdřív bylo slovo,
pak řekl člověk první slovo
a tady startuje časová přímka
na jejímž konci jsme my
tady a teď
a před námi nadcházející budoucnost
slovesnost je událost kosmického věku
brzdí nás pouze naše vlastní škatulky,
náramky.

Ve skrytu duše jsou tajné komnaty,
chráněné před tím, co je mezi nebem a zemí,
entity usilující o naši lidskost,
vyčerpání udeří jako hlad
znenadání po zevrubném psaní
vnitřnosti na papíře.

Vězte, že psychedelie je psychologie stažená z kůže
surrealismus je skalpovaná realita
všechny pravdy byly odhaleny,
nezbylo nic
kromě entropie čekající na uspořádání
do nových tajemstev.
1:02

Chytit myšlenku za ocas
a vyhonit jí,
vyhodit jí z hlavy
do studené ulice
do chrámu inkvizice
k prostudování
cenzuře studem.

Šachová partie mezi mnou a inspirací,
blesková hra, volím spíše intuici
než myšlení
prudké tahy štětcem
Pollock chrstá barvy na plátno
Verdiho kompozice zvedá příliv,
graduje jako hřmění v temeni
jako vzrušení z potěchy
dopamin navždy zadarmo.

Je to hříčka přírody,
puzzle o tisíci slabikách,
mnoha významů,
nespočtu interpretací,
nekonečna možností.

Jazyk není jeden,
řeč nemá limit,
papír snese pouze tlak tužky,
cvakání klávesnice
zuby klekánice
fantom opery v masce
hraje na klavír
balamutí vlastní jádro
virus nasazený do palice
mystifikace vlastní sebereflexe
slovní zásoba opilce
lyrická taškařice
pánem svého strůjce
1:35

Pálili jsme vědce,
jako knihy na ulici
nedávno jsme zabočili špatně
a stále slýcháme hlasy nerozumu
tak proč se matlat s chytrými řečmi?
Plácat ohniváka po ocasu?
Co až Fénixovi dojdou žetony?

Hlava jako půda plná krámů,
tohle jsem štípnul, tohle jsem sestrojil
jako dítě
tohle mi někdo věnoval
splácám z toho nové věci,
dám lesk starým atomům
přeměním materiál na nehmotnou kaňku.
Kolik váží inkoust?
Barva na monitoru?
Jaké je rozlišení oka?
Pochopení poezie?
Krátkodobá paměť svádí souboj mečem
s dlouhodobou establišovanou
mechanizace postupů jako
průmyslová revoluce
parní válce
MDMA vynalezená v roce 1912
pro válečné účely
nyní se tím válcují čtrnáctky
před diskotékou
jak dekadentní je zvrhlost poznání
věci k užitku jsou pouze k požitku
1:57

Přeskakování překážek,
pravidel, neúnavný boj
s hranicemi svobody
napojení na předky,
praotce, co nás naučili psát,
matku, co tě naučila první slovo,
její titul,
boj s učitelkou češtiny,
boj s vlastním egem,
boj o pozornost,
čtěte mě, chtějte mě
pište mě, žijte mě.

Přetavit nápady na kov,
omlátit paměť kladivem
vykřesat jiskry
přímý přenos z nitra
životní dílo určené okamžikem náhodně
jako fotka na parte
skartace algoritmu pocitů vyvolených nábojem múzy
z které čerpal Tesla
chvějící se záškuby kinetické tvorby
zanechávají zrnění uvnitř tepen
jako efedrinová bomba
Ginsberg kvílel, já řvu jako lev,
syčím jako had, jsem monstrozita,
epos o Gilgamešovi,
Utnapištim sám, jsem legendou Všehomíra
jsem své vlastní dílo
cítím tvé oči, slyším šum tvé švitořící mysli
syčení tepu,
mířím tunelem, ke šťastnému konci
nebo k tragické antice,
přerostl jsem svého tvůrce a krmím se uznáním
a vinou,
cestou k věčnosti
nesmrtelná báseň
nesmazatelná stopa na lidství.

Jak moc je to lidské,
spoutávat klikaté živly,
krájet si díl pro sebe
ochočit si slova větami,
zvuky melodiemi
a tvořit eposy dějin
zkreslovat zítřky
uhranout dnešky
prahnout po včerejšku
smilniti s vlastním jsoucnem
změniti myšlenkové vzorce
nabourati vlastní schéma
uvažovati nad škálu osobní krabice
uniknouti ze své kůže,
ale ne astrálně
cestovat verbálně vertikálně
uzavřít pakt s vlastním psyché
předběhnout sen
rychlostí světla
a bleskově utnout tok
inspirace, aby dokapala
na zmuchlaný papír
mučit koncepty
ptát se na neotázky
mluvit protiřečí
používat neologismy
letargicky se usmívat
spřádat plány a pověsti
organizovat chaos
a rozbíjet řád plynoucí z úst
držet půst a pak protrhnout hráz
nechat spláchnout všechen požár
zasít semeno
z něhož vzklíčí ranní rosa
chodit venku na boso
uvnitř v botách
přestat poslouchat
začít naslouchat
přečíst Bibli
zmrvit Beethovenovu devátou
zkurvit proces
vypnout mozek
slyšet echo
rezonance pláče jitřní duše
balancovat na hraně
adrenalin v prstech
tekutina ve spirále
kam až dopluje ten vzkaz v láhvi
pergamen na slunci
obraz v jeskyni
dítě v košíku
lidská historie provázaná s přírodou
spojenou s vesmírem
všeobjímající poznání mistra
nesluší se to a takhle se psát nemá.
„Je tohle dost, stačí to?“
2:03

Zastavit vířící mysl rozjetou volnou asociací
je úkol hodný šestákového hrdiny
na obálce grafického románu
snažícího se zastavit
jedoucí vlak.
Účinek useknutého stvolu je abstinenční škub,
detox od zástavy rozjeté masy mašinérie pravé hemisféry
šťávy se přelejvaj, jak barové drinky.
Nestíhal ořezávat větve košatícího stromu,
utopil se v poznámkách,
nezvládl střih a vyjel formulí ze svodidel.
„Budu muset předvést hodně triků,
aby mi dali další angažmá v cirkuse!“
Zvracení vzpřímeně, ve stoje,
průjem grafomana
v posedlém šílenství
honba za uzavřením Pandořiny skříňky,
uvolněný špunt realizace
3:54

Jsem volný jako verš, který zpívá pták
zvukem svých křídel na cestách za teplem
psaní o psaní
poslední sloka
machinace vlastní důležitosti
nabyté sebevědomí draka probublá
až k přebubřelé reminiscenci
vlastního ega
napumpovaného feromony
závratěmi nad ztrátou koncentrace
ztrátou motivace a kontroly
nad dílem zkázy uprostřed noty,
jako dítě co rozšlapává
mravenčí věž
neduhy mládí a dluhy stáří
poklad na konci duhy.
Iluze vznešenosti

Mami, teď jsem konečně básník
(a tohle je má nejlepší báseň).