Čaroděj

maluju uhlíkem
na vrata kostela
maluju uhlíkem
jak mám tě rád
pod stromem dubovým
cesta se vinula
skládaná ze žuly,
pevně,
jako můj cit



chodil jsem za tebou každý večer dolů na náves
dívko mých snů
když podzimem byla obarvena tahle krajina
a pes štěkal árii teskných vyznání
tý fence za plotem

přinesla jsi buchty,
ty makový
a já věděl, že to je domov,
jenže nebyl,
ty máš dědictví
a zlýho tátu
a já nic
než jen to odhodlání
žít
jenže to jsi neměla
zase ty

a tak tě dohnali
až pod mlýnský kola
mlynář ten den ani neomezil výrobu
hajzl
teď spíš ve věčném objetí tmy
jsem snad jediný
kdo o všem ví



kéž bych tak uměl čarovat
můj kožíšku kočičí



když hořelo to vaše prokletý stavení
nikdo ani nepíp
já se smál a uhlem
všechno napsal
na dveře protějšího kostela
pak jsem plakal
ale to nevadí
protože si tě uschovám
v sobě
vůni tvých vlasů
jako zralé angrešty
tvůj smích tu bude napořád,
protože já nehodlám
s tohoto světa
nikdy
odejít

a tak jsem na cestě
za snem
za nás
za oba
- čaroděj