5 minut

5 minut

V šest mi mobil připomene, že spánku už bylo dost a začíná den. Jenže já spaní miluju, obětuji tedy další 20 minut klidnému ránu a šup zpátky do říše snů. Následuje ostrý start, sprint do koupelny, jediné co časově bude v normě je čištěné zubů. Na to mám čas vždy, to tak, vyhazovat za zubaře. Dnešní chvilku pro kondici vyplňuje běh na tramvaj, dokud se nezadýchám, je to v pohodě.
Snídat se má v klidu, ten zrovna nemám, tak až bude, možná to doženu. Sotva, sotva, beru sdílené kolo a tenhle kousek se posunu vlastní silou. Fajn vítr, výhled, to mám ráda. Míhají mne závodní rychlosti, nemám to na sekundy, stačí mi minuty.
V práci jsem před limitem, stačí mi rychlá proměna na „člověka“ a dál jde den.
Takovej obyčejnej, pracovní…
A stejně, možná by mne to ani nebavilo. Možná spát denně v posteli, být na jednom místě, jezdit tramvají…A taky být tam sama. Sama? Jo, protože některé věci a zejména děje nelze vrátit. Někdy víte, že byť jste něco navždy ztratili, nic dalšího už nehledáte. Neznamená to, že nemůžete najít, jen nehledáte - Vám vlastně nic nechybí. Máte svoji práci, snažíte se dělat ji co nejdéle, dokud to půjde a nedělat chyby. Protože tyhle jsou velmi často nevratné a ty největší nepřinášejí poučení, tedy Vám rozhodně už ne. Můžete se dostat už jen do „ příkladů z praxe“. Kdo o to stojí? Zpátky ze snů.
„Rozumím, cíl na souřadnici….konec.“
Příšerný tropy, furt tu leje…