KawfSN 15

Četla to už poněkolikáté. KawfSN15. Čísla a písmena. Není to změť i když to tak vypadá. Rozumí tomu, ví přesně co, ale proč? To právě ne. Spíš proč teď? Možná ani to ne. Spíš nechce. Taky vlastně ne. Je to pocit, ale hraničící s jistotou. Něco se stalo. Něco, proč to teď čte. Proč to přistálo na jejím display. Jenže …Pořád ještě? Jí to rozhodí? Zcela a úplně? Na kousky? Ano.
--------------------
Seděla v letadle. Zavřené oči. Nemá náladu na jakoukoli konverzaci s kýmkoli. Neotevře je ani na vteřinu. Zůstane připoutaná. Za chvilku je tam. Kolikrát? Kolikrát tuhle cestu absolvovala tenkrát. Kdysi. Ráda. Nikdy to nepočítala. Tenkrát se z okna dívala, konverzovala. Ne moc, ale někdy s někým ano. Poznala města pod nimi, dokonce i některé trasy na přistání. Vždycky proti větru. Věděla kdy jsou kde, ví to pořád. Trasa se nezměnila. Tenkrát, když myslela, že potom, až… bude všechno jinak. Ne, věděla, že asi ne úplně, ale nějak…Tak co myslela? Dost. Tohle nemá cenu. Minulost se nevrátí a v přítomnosti není něco v pořádku právě proto, že je teď a tady a přibližuje se. Protože i když je to tak dávno, tak moc over, tak moc to nebude asi nikdy. Proč vlastně říkáme nikdy, je to konečný, nebo nekonečný? Co to vlastně určuje? Je to ultimativní, nemá ráda ultimata. Kdo je vlastně má rád? Co si to klade za divný otázky?
Je to vlastně všechno hrozně jednoduchý. Někoho milujete. Hrozně, moc, nejvíc na celém světě. Je pro vás tím jediným, nejlepším, nejpozornějším, nejchápavějším, zkrátka nej. Pocitově. Rozumově ale víte, že tohle je špatně. Nevyjde to, nemůžete jít tímhle směrem, nedopadne to. Proč? No právě pro tu rozumovou složku, která sice někde vzadu, ale přece jen, vám sype trochu písku do vašeho nadšení a romantických pohledů ( teda spíš do očí). Přesto ale mhouříte oči proti tomu písku, jste ochotni si nasadit brýle, nemusí být zrovna růžové, ale stejně. Stejně se snažíte přesvědčit rozum, že se plete, jenže ono ne, neplete, proto je to rozum. Nekamarádí vždycky s city, dohlíží na ně a když se moc vzdalují, klidně je nechá, ale vám to řekne, naznačí. Nenutí, to proto, že spoléhá sám na sebe, na svoji sílu, někdy se ale trochu přeceňuje, a pak na chvilku, je v defensivě. Většinou ale vítězí ( u ní rozhodně), jen to někdy chvíli trvá.
V jejich případě pět let. Vyhrál, ale upřímně, měl to celkem snadné, měl velkého pomocníka. Ten má dneska metr devadesát, hnědé vlasy a modré oči. Tak modré, že by bylo velmi snadné se v nich utopit, ale zatím žádná moc nezkouší. Zatím má raději hory, moře a kolo. Zatím…
------------
Až se kolečka dotknou země, až bude zase tady, pokusí se spolupracovat s rozumem a city mít pod kontrolou. Když to dokázala tolik let, tak snad dnes taky. Doufá. Nejspíš to ale nevyjde, dneska. Má otevřenou letenku, ale asi to na večer nestihne, měli zpoždění a musela by to udělat hned. Ne, hned si rezervuje hotel. To v každém případě. Vzala si taxi. Kam jede? Chtěli byste vědět, co znamenají ta písmena a čísla? Taková jednoduchá záležitost a právě proto. Co je jednoduché, je nenápadné. Čím jednodušší, tím ale více složité. Nemáte kontrolu, počítačově nějakým algoritmem to nevyřešíte. Prostě buď víte jak to složit, nebo ne. Ona to ví.
Takže? KawfSN15. První dvě písmena mohou být libovolná, nezáleží na nich. Neopakují se, proto ve dvou zprávách po sobě se budou lišit a ten, kdo tomu bude chtít porozumět, v tom bude hledat nějaký smysl. Je to taková bouda. Třetí písmeno je světadíl. Jenže musíte vědět, že Evropa je w. Čtvrté je země. Proč ne Finsko? Protože v Evropě je jen jedna země na f, kde by se oni dva mohli sejít. Takže? Francie. Páté S znamená naléhavá schůzka. Pak už je to jednoduché – N je Nice a to číslo? 1 nemá smysl, může ji nahradit libovolné jiné číslo, k pětce tedy druhému číslu, vždy přičti dvanáct a máš to. Takže když chceš do třináctky napiš třeba 31 nebo 71, pořád je to 13. Domluvená je ulice, jen číslo se může za léta změnit, ulice sice taky, ale je to nepravděpodobné, změní název, ale ne polohu
Je to normální? Ne, samozřejmě. Není a právě proto. Je tady. Ona. Protože tohle prostě nikdy nezapomene a proto přiletěla. Hned jak mohla. Je blázen, ale dobře to maskuje, málokdo to o ní ví, alespoň doufá.
Nechala se zavést o dvě ulice vedle. Zná to tady, nezměnilo se to tu, skoro. Došla pěšky. Druhé patro. Už tu byla, kdysi, několikrát. Ne mnohokrát, jako v tomhle městě, ale několikrát ano. Upřímně, Nice ji překvapilo, moc se jí tu sice líbí, ale mnohem víc byli v Marseille. Možná právě proto, moc uniforem, moc známých tváří, moc všeho. Má to tady ale raději, ona. Bože, kam zas pluje v sentimentu. Ať je jaký je, rozhodně není sentimentální, nikdy nebyl a zcela jistě není ani teď.
Zaklepala, nikdy nezvoní. Taky jedno z jeho poučení. Určitě ji viděl z okna, otevřel okamžitě. Vzal ji za ruku, zavřel dveře a beze slova dovedl do pokoje. Posadili se do křesel naproti sobě.
Mluvil chvilku. Stručně, věcně, jeden pokyn vedle druhého. Jakoby si to rovnal podle nějakého virtuálního pravítka. Všechno logicky, věcně správně, promyšleno do detailů. Žádné mezery ani pomlky, teprve až skončil, dal jí prostor.
Co na to říct? Co řeknete někomu, když vám řekne, že je to naposledy? Když ani těch dvacet let to nesmazalo. Když víte kým byl a přesto, pro vás je někým jiným, vždycky to tak bylo. Nikdy si nelhali a věděla to. Jistěže, ne podrobnosti, ale princip? Ano. Proto taky, odešla, potom…
Stáli proti sobě, schovala se v jeho objetí. Je jak skála, stále. Může se o něj opřít, spolehnout, to ano, spoleh na něj je, vždycky byl. Nemluvili. Na co? Všechno řekl, všechno co chtěl a ona? Pro tohle měla přiletět? I kdyby jen pro tohle, tak ta chvilka, stála za to. Jistě nikomu to nikdy nemůže říci. Kdo by to pochopil? Chápe to vlastně ona? Zase ten rozum, tak kde je? Snažila se ho nějak vyhrábnout z té ilegality, ale moc jí to nejde.
Úplně poslední polibek v životě, poslední vzájemná blankytná modř jejích očí barvy nebe a jeho moře. Zaklaply dveře, seběhla po schodech a šla pěšky ulicí. Času má dost vlak jí jede za dvě hodiny. Možná spíš tak akorát, přes její nebe v očích se valí takové vlny slz, že nevidí skoro na cestu. Kolik jí je? Tak dost, nějak to musí eliminovat.
Díval se za ní jak jde ulicí, pomalu, ale neotočila se. Samozřejmě, nikdy se neohlížej! Jdi dál, dopředu, sleduj cestu. Svoji! Ne, ty se dívej na tu vaši, já půjdu svou. Už zmizela v dálce.
Znovu zkontroloval věci na stole. Doklady - tyhle jsou pravý ( zamyslel se nad tím faktem, prostě jsou oficiální), adresa notáře, kde jsou pokyny pro to moře, peníze na pohřeb (popel do moře). Vzal do ruky telefon.
„Dobrý den, Rue du Mal Joffre 17, byt 6 sebevražda, přijeďte.“ Zavěsil.
Posadil se ke stolu, zmačknul spoušť.
---------------------
Seděla ve vlaku a měla zavřené oči. Nechce tuhle cestu vidět ani nikoho na ní. Ale ne, vypadala by jako když spí. To ne. Stejně v Paříži přestoupí. Jak to chtěl, vždycky měl pravdu, ve všem. Koupí si lůžkový, celý kupé, jistě. Bude mít spoustu času. Prostoru a taky klid na myšlenky, snad.
Tímhle až domů. Posadila se na postel. Vyndala ten sáček a dívala se. Krásný, ale… pořád ho slyšela.
„ Jsou bez čísel, neznačený, nedohledatelný, přivezl jsem je já, odtamtud. Jsou vaše, tvoje a jeho. Můžete cokoliv, oba. Cokoli si budete přát. Nebudu psát žádnou závěť, účty jsem zrušil, tohle je vaše. Ale udělej to jak jsem ti řekl. Jen jak jsem řekl.“
Dala si je zpátky k sobě a usnula. Měla krásný sen, všechno v jejím životě bylo jinak, skoro všechno, ale byl to jen sen. Sny se zdají a život se žije.
Vzpomněla si jak byl její syn malý a ptal se, kde je táta. Odpovídala, že daleko, v práci, má jí moc a nemá čas. Vlastně to tak bylo, nechtěla mu lhát, ale pravdu?
„V jaký? Co teda dělá, že je pořád pryč?“ Vždy to zůstalo bez odpovědi.
Jak byste to řekli vy? Řekli byste to vůbec? Možná mnou pohrdáte, možná nechápete, možná nemáte slov. Neměla jsem ho milovat, vím. Změnit už to nelze. Stalo se. Odešla jsem. Jsem bytost rozumná, avšak nikoli cituprostá. Každý na světě má někoho, měl, bude mít, chtěl by mít, prostě nikdo nechce být programově vždy úplně sám, alespoň si to myslím. Když ne navždy, tak alespoň na chvilku. Ani jeden z nás nebyl v tomhle výjimkou.
Nejdřív to tak nebylo, pracoval sice za peníze, ale s pochodní v erbu a potom? Pak už, pak pracoval sám, vždycky sám, patřil k nejlepším na světě. Vlastně celý život dělal to samé. Američani pro to mají slangové slovo, které u nás zní tak nevinně – hitman. My ne, my jsme tvrdá realita, u nás je to sousloví.