Takový obyčejný den

Do sluncem hebkého rána
a dětského smíchu, šumu,
voní v šálku černá káva
jen s malou lžičkou rumu.

Ve slunci průzračného dne
louka lehce zpitá rosou
šepotá, že neuvadne,
než navštíví ji ta s kosou.

Poledne dřevem ti voní
v žáru pukajících krovů,
a údery hrany zvoní
nájemníkům nových rovů.

Oběda čas, prostřený stůl,
bílé ubrousky oblak,
ten vůl objednal menu půl,
než dočkal se, vzal ho šlak.

Čaj o páté, pije maté,
kleslo jak ručičky hodin
v půl šesté, děvče copaté,
není to maté, ale gin.

Ve večerním přítmí baru,
s bráchou sedí tu i Ábel,
v šatu rudém divou Báru
přivádí s sebou pan Ďábel.

Šklebí se mladá noc vlahá
za škraboškou večera,
ač je už nahá, se zdráhá
ráda mít toho frajera.

V lehkých saténových snech
a v rozkoších domovů,
spáče spoutány zde nech
do půlnočních okovů.

Na prostěradle noci,
jak po prvním milování,
červánky rudnou mocí
nového dne zúčtování.