Tvrdost

K čemu tvrdost v tváři, cit ta nezakryje,
a tvrdost citu, láska když otěží se chopí,
k čemu tvrdost, k ničemu když není, pyje,
k čemu tvrdost jater, když v žalu se utopí?

Proč nenaslouchá již lásky tichým krokům,
snad právě jemu našlapují v ústrety?
Má klín odsouzen v celibátu temným rokům,
a již jen ve snách myslí si na její rety.

Už rysy tvrdnou v rozměklém bahně citů,
rozkoší klín lůna vlhne, v křeči křičí,
s tvrdostí nejen v srdci doznal těch skutků –
láska ničí – láska ničím – lásku ničí.

Vždyť i ta nejtvrdší devizová měna
klesne, když již není a nebude chtěná.