Marťanská za pár

Ve stavu bez tíže se blížím do cíle,
do cizího světa - marťanů.
Cesta ubíhá, žádné obtíže,
náš domov shořel, z popela nevstanu.

V troskách bolavých leží nehybně,
vzpomínky, zvířata, lidé.
Jen prázdné schránky bez příčiny,
bude to v novém světě jiné?

Řezali jsme větev pod sebou,
tak lidstvo má, co chtělo.
Pár tisíc přeživších,
zlomenou duši, i tělo.

Tak cestou se ptám sebe sama,
co s námi dál teď bude?
Na planetě boha války, spásné,
však rudé jak oheň?

Jako bych cítila spalující žár,
i mrazivé větry vanoucí,
vzdáleně pozoruji tuhle podívanou,
děsivou, dech beroucí.

Píše se rok pětačtyřicátý,
sto let od velké války,
tenkrát proběhla na planetě,
na niž se nelze vrátit zpátky.