O životní lásce a rozhovoru se smrtkou

Dlouhá noc, dlouhej den, dlouhej nůž, dlouhej život, chceme žít.
A teď ho máme.
Nepřipraveni, k zmaru jít.
A být pryč.
Napořád.
Myslím źe jsem vedle ní už párkrát stál.
Vždy jsem ji uplatil slibem pracovitosti a snahy.
Snahy být pro někoho prospěšný, oporou a třeba kulturou.
Nic z toho ve mně zatím neumřelo.
Rybník je v plném jeho stavu.
Hladím sebe, tebe v tobě.
Pomoz mi.
Odděl zrno od plev.
To raději nedělej.
Na náš život nesahej.
My Ti jednou řekneme, až náš čas k tomu nakročí.
Pak Tvoji pomoc čekáme.
My teď života se nevzdáme.
My se totiž máme rádi.
V dlouhých nocích i v dlouhých dnech.
Protkáni v pokání.
Jako labuťe svázáni, bez provazů přitom jsme.
Jsme si souzeni.
Vidím Tě i ve snu.
V blahobytu života s Tebou.
Vidím i ji.
Připravenou si nás brát.
Bez boje se nevzdáme.
Netrap nás tou představou.
Je to o životě s manželkou a rozhovorem se smrtkou. Včera ráno přišla zubatá, povídá mi hochu musíš jít hned se mnou.
Smrtí žádný kecy nehnou.
Snad ty mé ano.
Tak jak jsme si kdysi při obřadu řekli.
A přitom i klekli s prosbou to tak mít.
V tom šílenství světa.
Hledáme cesty, kudy jít a být.