Na zebevzetí

Již ne noc, a ne ještě ráno,
klíč z venčí v zámku rachtá,
manžel z noční se domů vrací,
snad skončila dřív mu vachta.

Však paní nečeká jej tak brzy,
to je nadělení, v loži není sama,
a tak rychle svršky kamsi schová,
a již strká ještě vzrušeného pána...

... bez trenclí, bez klobouku, bos,
do mrazu na balkon ho paní nutí,
tuhne zimou, a kde už byl tuhý,
rychle opadlo mu to jeho pnutí.

Zatím v teple manžel ženu žádá
ať připraví mu pozdní krmi v kuchyni,
sám s cigaretou na balkon se vkrádá,
tam diví se: „Spíš čekal bych tu tchyni“.

„Asi od sousedky jdete, od nás ne,
moje paní by si nevybrala“, dí suše,
„milence s tak scvrklým ptáčkem“,
vida jak ho zebou nohy, zadek, vše.

Solidárně oblečení své mu nabídne,
z bytu s přáním štěstí ho vyprovází,
a později paní zděšená je a zmatena,
když milce na balkoně již nenachází.

A s hrůzou na jaro čeká, co odhalí,
sněhuláci až pod balkonem roztají.