Húlúvú v řece Nadějí

Z kapsy tak prázdné line se
to táhlé, dlouhé tklivé blues.
Ručičky vzhůru zvednou se
na věžních hodinách,
co čas pošlapal, když kol prošel se,
než se mnou někam plách.

Na nebi Měsíc znachověl,
když hvězdy táhnou ňadra z blůz,
v údolí přístav si hoví,
toužebně jen čekám
až domů se vypravím, kdo ví,
kdy bude to, a kam.

V duši tak málo zůstalo,
z humoru zbyl jen sarkasmus,
řeky Nadějí mocný proud
húlúvú prosvítá,
proudem uchvácen toužím řekou plout,
mé blues procitá.