Šustnutí křídel

Co den jej vyhlížím,
kdy zase přiletí a bude tu s námi,
jen připraven tak být,
na tu jistotu jistot, jež mámí.
Chvílemi zapomenut,
v dálavách nevnímán,
zdání nehmatné,
v podvědomí vzpomínán...

Snesl se z oblohy,
z ničeho nic,
jako blesk sjel,
až ztuhla líc,
přiletěl zdaleka,
i zpoza rohu,
příčinou či důsledkem
je mého bolu?
Přiletěl ze Slunce jasu,
či z temnoty ze mne,
z hlubin Znenadání,
té tajemné země,
přišel tak potišku
v papučkách překvapení,
připlul odnikud,
kde už nic není...

Mávnutí křídel,
to byl ten stínu záchvěv,
šustnutí perutí,
co dávný nápěv,
jen oka mžiknutí,
a víš, že k nám už jde,
jen co krok stihne krok,
už víš, že je zde...

Zvon dozněl,
a dvanáctá odbila,
písek se přesypal,
a konev mléka se rozlila,
a když pohár přetekl,
i čas je navršen,
gordický uzel rozťat je,
i Rubikon překročen,
a již není čas
zamést vlastní práh,
a Slunce již nevyšlo,
když přišel
Strach.