VĚNEČEK

Dovol mi zpívat
o tom, jak dnům,
se v útrobách písní
zavírá hlas.
Jak mysl má krouží
po anténách
a touží mít opět volnou dlaň.

Nemám moc síly
teď bez boje hrát
na šachovou studnu
s modrými sklíčky,
chci šepot svůj znát
jak před třemi lety,
kdy otvíral se přede mnou
ráj světa a labyrint srdce.

Byla jsem mladá a lovila pomněnky
v očích každého chrabrého mládence,
co nabídl mi svou pancířovou hruď
a já na ní mohla zamilovaně spát.
,,Můj hrdino..."

Na tváři drobnou slzu mám
a pod ní vzlétává plachý úsměv,
zmatenost mě objímá pažemi,
co napuštěné jsou přemítáním.

Tak mě pojď obejmout zase ty.
Ať ztracená už zase nejsem
a najdu to, co tolikrát
zahlédlo srdce mé
ve svobodě.
Miluj mě, miluj mě, miluj mě.

Usmívám se smutkem toho štěstí
a nechávám vítr si s peřím hrát.
Nepatří mi. Jen jsem jím ozdobena.
Mám náruč plnou sladkých pohledů
a dám ti je.
Třeba všechny, když o ně budeš stát.

Do hlavy namotals mi policejní pásku
a teď za ní asi chvíli zůstaneš.
Ale není to navždy, nebojím se.
A brzy to přejde.

A ty zas budeš
jen korálem se stužkou
v podmořské síni
na mém pomněnkovém věnečku.