HANBA

Sledujte, jak se kroutí,
vzácný pane!
Že jí není hanba!

Ty rozpuštěné vlasy
nabarvené havraními křídly
- ty mne pohoršují nejvíce.
Padají jí na ramena,
točí se a zaplétají
jako plamen ze svíce,
když jediná ta růže rudá
v celé širé louce chudá
dopadla jí na líce.

A ty oči
žhnoucí nestydatostí,
jak pyšně se zabodávají
do mého křehkého ega!
- Jsou až příliš horké.
Raději jděte pryč,
než sežehnou vás svými pomlkami!
Svítí, svítí,
nemají už žádnou soudnost.
Donesou vám
mlžnou mysl
na stříbrný
těžký podnos.
Donesou vám
celý podnos
se vším šarmem,
svitem, žárem
svižným krokem
celý harém
přes půl země
pod nos.

Ach! A sledujte ty její nohy!
Jak okatě je “nevědomky” odhaluje!
Tančí, tančí,
do vzduchu je vyhazuje,
ty své nohy
bez punčoch
jako hvězdy bez obloh,
svůdnou záři vyzařuje,
svítí, svítí,
nejde spát,
jako stádo bez ohrad,
vduchem pluje, vzduchem pluje
- že ji hanba
nefackuje.

Raději pojďme.
Než ty její velké sprosté rty
snad by si dovolily
vám vyhláskovat
ku příkladu
tichou sprostou
abecedu.
Vím, že na ni zíráte,
že ji chcete velice.
Však ať vás vábí,
jak vás vábí,
nakonec to
nejste vy, ten,
kdo ji
z nás dvou
trochu nahou
celou mít
chce nejvíce.