KRAJKA

Dýcháš
jak horká žehlička.
Syčíš a vřeš
a žehlíš mi šaty.
Syčíš a vřeš
jak zmučený svatý,
začerveň světlo
a pro led mi běž.

Pálí mě už
ta tvoje pusa nevymáchaná.

Barvíš mě krví
jak vlčí máky,
a trháš mě chladně na kusy.
Ta hořká krev
spolu s mým prádlem
mění se v dým a Coca Colu
a v obloucích kopců
odshora dolů
padá ti v úlomcích
bezvládně od pusy.

Zbarvená hříchem
a višňovým sadem
krajku ti snesu
pozvolna do sedu,
až zvládneš mě omotat
podmořským hadem
z blesků, mil,
a přesvůdných pohledů.

Tančíme ve světlech prohnaný walz,
těsné držení není ti cizí.
Tiskneš mě teď, tak tiskni mě zas,
než kouřová koruna
nad naší hlavou
s krajkovým podvazkem
a lehkým mávnutím
do hlubin mlčení
navěky zmizí.

Půlnoc je pryč,
jsem opilá mlhou
z přístroje na stejnovinu.
Úsměv je bič
a dotek je mrchou,
co stříká do mě
další mlhovinu.

Tak zavolej hasiče,
ať zhasí tu vášeň,
která už není jen pouhou bajkou,
protože, chlapče,
když mě tak svlékáš
očima, rukama,
vzýváš mě vlajkou,
nemáš furt ponětí,
že s rozvlhlou páteří
jak ještěrka hbitá
jsem jedinou odvážnou
černavou krajkou.

Usmíváš se tak démonicky
a já vím, že tě chci ještě víc.
Tak budu dělat,
že tys byl ten,
co dech mi sebral z plných plic.
A v ňadrech svých
tě utopit nechám
a jako šílená
budu se smát,
dokud mě celou,
jak bezbrannou holčičku,
nedonutíš
slastně zavzdychat.