METRONOM

Miliony světel.
Stověžaté město pod námi
se po dešti perleťově lesklo a lampy si pohlížely
do bezejmenných tváří v zrcadlech kaluží.

Vzduch byl prosycen čímsi čerstvě čistým
a skrz okna hospod se do ulic sápal smích.
Vyšli jsme tu noc až nahoru na Letnou
a z prázdné kamenné tribuny pod kyvadlem
pozorovali pulzující město pod námi.

Miliony světel.
Kolem nás tma hustá.
Stydlivé pihy hvězd a nahý, úzký srpek měsíce.
Chřtán tunelu zející do prázdna jak otevřená ústa,
rozmazané šmouhy aut jak na nebi světlice.

Jehly komínů bodaly do saténu oblohy,
skrz dveře lokálů zněl smích do ztracena
a zpoza očí okenic sálaly teplé duše domů.

Pak my dva.
Děti. Muž a žena.
Vyšli jsme tu noc až nahoru na Letnou
a usadili se pod kyvadlem metronomu.
Zrcadlil jsi v sobě tolik světů,
že ani Praha po dešti se ti nemohla rovnat.
Zrcadlil jsi v sobě tolik světů a já měla pocit,
že chci v náručí podržet každý jediný z nich.

Skrz dveře lokálů zněl do ztracena smích
a v tomhle ztracenu seděli my, uprostřed ticha,
a dívali se odtud na pulzující město pod námi.

Miliony světel.
Teplé duše domů sálaly z oken
a házely odlesky na holá záda střech.
Teplé duše domů –
vesmíry v čtyřech zdech
a ty. Zrcadlil jsi v sobě tolik světů, že ani celá Praha
se všemi svými vesmíry se ti nemohla rovnat.

Dlouho jsem mlčela a za tu dobu
usadil se v mých zašlých vlasech prach.
Za tu dobu tolik obličejů do nich zabořilo nos,
obličejů cizích jako bezejmenné tváře lamp,
a dotýkaly se jich jen studené ruce.
A o těch rukou já, rozechvělá celá,
ti tu noc s doufáním poprvé vyprávěla.

Stověžaté město.
Miliony světel.
To všechno se pod námi rozprostřelo
jen pro tu chvíli, jen pro ten okamžik,
kdy jsi mi odhrnul vlasy z čela.
Záře tváří lamp.
Stydlivé pihy hvězd.
To vše jen pro ten okamžik, jen pro tu chvíli.


Teplé duše domů.
Holá záda střech.
Kyvadlo metronomu.
Tvoje rty na mých rtech.

Zrcadlil jsi v sobě tolik světů, že ani Praha
se stovkami odbíjejících věží se ti nemohla rovnat.
Zrcadlil jsi v sobě tolik světů, a všechny z nich
stvořily se jen pro ten okamžik, jen pro tu chvíli,
kdy jsme se v husté tmě poprvé políbili.

Vzduch byl prosycen čímsi čerstvě čistým,
skrze okna hospod se do ulic sápal smích,
a na kamenné tribuně, nad letenskými sady,
nad pulzujícím městem, nad davy němých stromů,
tu noc pod těžkým kyvadlem metronomu
srostly dvě lucerny srdcí dohromady.

Dlouho jsem mlčela a za tu dobu
usadil se v mých zašlých vlasech prach.

„Jsou to snad slzy, co se do tmy leskne?
Děje se něco? Ty pláčeš, moje milá?“
„Ne, to jen zrnka prachu na mých zašlých vlasech
se pod teplem tvých dlaní na perly proměnila.“