KONVALINKA

Jsem konvalinkou v tvé zahradě voskových figurín.
Jsem středobodem
toho horečného panoptika.
Mám šaty a hlavu
těžké jak gobelín
a Malá denní hudba v té zahradě
jak má poslední hodinka
bezvýznamně tiká.
Ach, jak je výřečná!
A přitom tak prostořeká...

Jsem přehlídkou toho,

co unese má róba,
co vejde se na všechny rukávy.
Jsem výstavou toho,
co zamítla Doba
napsat před týdnem do zprávy.

Když zabloudíš rukama pod sukni
a zkusíš mě přečíst bez hranic,
najdeš tam prostě spodní prádlo,
přiznám jen barvu a nic víc.

A kdybych snad jednou
měla být nahá,
mé listy budou ohnuty perfektně.
Odhodím svůj slušňácký širák,
zatančím sambu,
zavrtím zadkem
- jak jinak, než
politicky korektně.