SOUŽENÍ

Procházím parkem a míjím ženy,
co lehkým úsměvem mi na pozdrav hrají.
Tajný nádech a uhneš stranou snad,
vlasy se vlní a sukně po nich.
Ten vítr v mých očích,
ten vítr v mých očích
teď v sekundě
rozhoupal jim šat.

Má srdce, srdce má!
Dřív, než budete zdrcená,
zahřejte tu tanečnici,
co v nohách dělá mi piruety.
Tolik, co do rtů se vejde,
tolik, co vejde se do siluety.

A v lampách pouličních,
co kryjí mě šelestí svého bílého pláště,
slyším mámení dnů,
co nestíháme prožít.
A dřív, než v mysli prořídnu,
chci je znát,
než budu se soužit.

Mé milé lži a polopravdy,
co vás tak vroucně miluji,
i když skutečné nejste...
Mé drahé lži, ač miluji vás,
nesmím už po vás nadále toužit,
jste krinolína, co láme mi vaz.
Jděte.
Než budu znovu se soužit.

Ach, slečno, půjčte mi to líčidlo,
jímž vlasy jste si natřpytila.
Jsem zmámen vaší krásou,
jsem zmámen vaší krásou.
Plujete jak bohyně v plášti těch lamp.
Asi vás miluji.
Asi miluji to líčidlo.