Manet

M A N E T
Padesátá léta byla nejen násilná kolektivizace drobných zemědělců a nezákonné procesy, ale i drobné příběhy lidí, kteří v této době žili.
Ve vesnici Roznětín, čtyři roky po válce, bylo jedno osobní auto OPEL Olympia z třicátých let, dále jedna Pragovka předělaná na malý náklaďáček a jedna motorka BMW R-12 se sajdkárou. Majitelem byl Jožin, syn řezníka. Někdy v té době si výpravčí ČSD pořídil motorku Manet, nebo jak se tehdy psalo motocykl pracujících. Jednosedadlový motocykl, nejel rychleji než 65 km/hod. Byl silnější než předválečné motokolo.
Jožínek, syn výpravčího chodil v okresním městě do gymnasia. Jezdil tam vlakem, nosil kravatu a byl vždy čistě upravený. Byl to šprt, rodičům nedělal starosti. Když přijel domů buď se učil, nebo si četl. Snad i proto neměl žádné kamarády. Vrstevníci o něm říkali, že je sportovní nemehlo. Běhal totiž jako holka.
Jožínek se chtěl předvádět na motorce. Matka se u otce přimluvila a zdůvodnila to tím, že přeci na kole už umí jezdit. Otec svolil a poskytl mu za vesnicí domácí autoškolu jízdy na Manetu. Rodina bydlela uprostřed kopce. Když Jožínek vyjel z vrátek mohl jet dolů do městečka, ale tam byli policajti, nebo nahoru do kopce, ven z vesnice. To musel přidat plyn, ještě se odrazit nohami. Čím více jezdil, tím více stoupalo jeho sebevědomí.
Když Jožínek dospěl do věku 16 let, otec ho přihlásil do autoškoly pro motocykly, aby to synovo pokoutní ježdění bylo legalizované.
Učitel v kožené bundě, kožených kalhotách, s koženou kuklou a motoristickými brýlemi přišel před hlouček čekajících žáků autoškoly. Pro učitele byl Jožínek nejlepší v teorii, proto na něj uhodil: „Už jsi někdy jel na motorce?“ Jožínek horlivě přikyvoval. „Máme doma motorku“, ale už neřekl jakou. To učiteli stačilo, tak se ho pouze zeptal na jednotlivé funkce páček a jiných důležitých a potřebných věcí pro jízdu. Jožínek, jak byl zvyklý, odpovídal přesně. Učitel byl spokojený, tak mu dal pokyn: „Nasedni a nastartuj.“ Jožínek rychle splnil úkol, ale ouvej. Jak byl zvyklý z Manetu, nastartoval, zasunul rychlost, přidal plyn a pustil spojku. Světe div se, Jawa 250 vyskočila jak mladý nezbedný hřebeček. Než si Jožínek uvědomil, co má dělat bác a byl s motorkou ve vratech pana doktora Janoty. Učitel sice rychle reagoval, ale nestačil se chytit sedadla spolujezdce, tak musel za Jožinkem vyběhnout. Nejprve zvedl motorku, zběžně prohlédl přední kolo, pomohl Jožínkovi na nohy, zeptal se jej zda mu nic není. Když uslyšel, že ne, zvedl ruku: „Ty, ty,“ nedořekl. Ruku mu zastavil pan doktor Janota, kterého ta rána do vrat vyvedla ven z ordinace. „No přeci by jste“….vyzval Jožinka, aby s ním šel do ordinace. Učitel si prohlížel motorku a za Jožinkem zavrčel: „Už mě nechoď na oči“…A Jožinek poslechl.
Vesnicí se šíří zprávy, že Jožinek zrušil učiteli autoškoly Jawu 250, druzí přidávají prý i vrata doktora Janoty.
Po zimě přišlo jaro. V pátek podvečer se sešla parta kluků a s majitelem motorky BMW Jožinem plánují, kam v sobotu vyrazí na tancovačku. Kolem projíždí Jožínek na Manetu, zastaví se před partou, aniž by se ho někdo na něco ptal, chlubí se: „Mám řidičák.“ „Vždyť tě učitel vyrazil“. „Dodělal jsem si to v Brodě, tatínek to zařídil.“
„No jó soudruzi, ti si musí pomáhat,“ byla poslední slova za odjíždějícím Jožinkem. A dostal přezdívku Manet.