GEOLOG

Jsem geolog. Pracuji jako externí pracovník pro zahraniční firmu. Tady na Horách dělám geologickou dokumentaci, vyhodnocuji vrtná jádra, dokumentuji mimořádné události při vrtání, jako je navrtaná voda, či výron plynu a jiné. Mám přidělenou maringotku a terénní automobil.
Kolikrát se objeví řeči, že krajina je už natolik zmapovaná, provrtaná a vytěžená, že nic dalšího ze sebe nevydá. Jak jde čas, tak vzniká potřeba jiných minerálů a hornin a tato tvrzení se posouvají. Toto je i tady na Horách. Je to několik století, kdy se tady kutalo stříbro, pak uran a dnes alkalické kovy.
Mám tři volné dny před sebou. Jsem singl, nezůstávají za mnou ani povinnosti, ani smutné vzpomínky. Ve svém volném čase se zabývám sběrem a studiem kosmických minerálů a hornin. Teď pojedu na jednu lokalitu. Zasedl jsem za volant. Málem jsem zapomněl, v maringotce hledačku kovů a dozimetr. Našel jsem, přinesl a teď můžu zapnout motor a zapomenout na problémy, které mě živí. Jedu od maringotek asi 200 metrů na starou neudržovanou cestu. Pak už to bude dobré, pojedu tak 20 km dolů z Hor po silnici první třídy. Začínám přemýšlet o svém koníčku.
Hodně vědců a astronomů zvlášť pátrá po spojení s mimozemskou civilizací. Jsou daleko fundovanější, těm se nebudu a nechci plést pod nohy. Přikláním se k názoru, že pokud nám chce nějaká mimozemská civilizace poslat sdělení a pokud chceme my s vesmírem komunikovat, tak to vše musí být jednoduché a pochopitelné. Je v meteoritech nějaké sdělení? Pro to si sbírám podklady- meteority. Snažím se najít jejich tajemství. Již bylo zadokumentované, že jsou obecně dva základní druhy meteoritů. Chondrity ty se váží k počátku naší sluneční soustavy, ty nebudou předmětem mého podrobnějšího zájmu. I proto, že se na Zemi rychle rozpadají. Ty asi nemohou být posly vesmíru. Siderity nebo také meteorická železa, slitiny s Fe a Ni ty ano? V takovém složení nebyly nalezeny v naší přírodě. V průmyslu existuje slitina Ni a Fe, nazývá se INVAR, dokonce i krystalická soustava je stejná. Ty siderity, které najdu, když z něj udělám nábrus, tak v něm dostanete prapodivné, nepravidelné, unikátní, neuspořádané struktury dlouhých železnato-nikelnatých krystalů.
Sakra musím se soustředit, již po druhé jsem vletěl do díry. Silnice neslouží veřejnému zájmu, tak se neudržuje a my co ji užíváme, máme dávat pozor. Ještě asi kilometr a budu na hlavní. Tak si dám pozor, abych to Suvéčko nerozmlátil.
Tyto krystaly Ni a Fe se nevyskytují na Zemi. Jde najít spojitost mezi jednotlivými nalezenými fragmenty? A co přirozená radioaktivita ve vztahu ke stáří meteoritů. Je hodně nezodpovězených otázek. Budu muset pátrat, srovnávat i s kousky v muzeích. Jsou to pozůstatky čeho? Toho, co víme, nebo toho, co teprve zjistíme? Pustím se do toho.
Ještě dvě zatáčky a budu dole v podhůří. Ksakru, co to je? Co je to za blázna. Vidím jen jeho vytřeštěný ksicht a rána. Velká rána, třesk skla, ohýbání plechů, raději zavírám oči ať nic nevidím. Bolest! Všechno mi splývá. Slyším hlasy. „Je v bezvědomí, ten proti němu už to má za sebou. Kdo? Někdo telefonuje: „Pošlete sanitku, ano i hasiče.“ Vytahují mě z auta, pokládají na zem. Strašně to bolí. „Pane, pane, slyšíte mě.“ Slyším jej, ale můj stav mi již nedovoluje odpovídat. Nevím, jak dlouho tady ležím. Je mi příjemně. „Musíme s ním rychle do nemocnice“. „Musíme ho hlídat, aby nám neexnul.“ poslední věta, kterou vnímám.
Najednou se dostávám do situace, kterou zažívám, když usínám. Představuji si známé místo, kam se přesunu jako bych se odpoutával od svého těla. Než se tam porozhlédnu obvykle tvrdě usínám. Nic necítím, jen jak se mé já odděluje od toho fyzična. Žádný tunel, žádný pohled na mé fyzično. Pohybuji se v prostoru, jsem sám. Vyrovnávám se se životem, co jsem nesplnil, co si nesu do vesmíru. Kolem mne se začínají pohybovat jakési světlušky, mnoho světlušek, které mne ponoukají jít za jejich světlem. K vyřešení a vysvětlení problémů těch obrazců. Mám poslání, to musím splnit, jsem přece geolog. Budu první geolog ve vesmíru? A světlušky se pořád vlní a ponoukají, že když půjdu s nimi, že všechny problémy vyřeším. Jsou průsvitné jako krystaly křemene, vlnící se jako vlaječky na žerdích, a s lehkostí se pohybující jako lístečky stromů ve vánku. Měl bych je poslechnout? Tam vyřeším svůj problém s kosmickými obrazci? Měl jsem vzít s sebou vzorek oceli k porovnání.
Najednou, něco mě nutí se zastavit. Vždyť já jsem ještě nic nedokázal! Musím se vrátit! Chci objasňovat původ meteoritů na jiné planetě, proč jsem to neobjasnil na Zemi? A co můj život. Strašně sobecký! Jen já, já. Pro koho jsem alespoň rok, měsíc, či den žil. Ne, nechci dál! Vracím se, musím se vrátit. Hledání lásky, radosti a sebeobětování mě nutí k návratu.
Cítím, že u mého těla jsou dvě postavy. Věřím jim. Vyzařuje z nich aura dobra. „Pane, pane,“ slyším vedle sebe. Cítím i malou ruku při poplácávání na mé pravé líci. Jé ta voní. Co se to se mnou děje? „Pane doktore on se usmívá.“ „Tak ho neplácejte, ale pohlaďte.“ „Otevřel oči“. „No vidíte.“ Kde to jsem? Kdo to je? Jé vy jste hezká.“ vyjeknu. Kde to jsem, kde to jsem,“ už vysílený jenom šeptám.“
„V nemocnici. Chlape, vy jste nám dal zabrat,“ oddychl si lékař. Dal pokyny sestřičce a rozhovor s úsměvem uzavřel: „Pohlídejte ho, ať se nám nevrátí do svého světa“. Sestřička si přitáhla židli blíž k posteli a chytla mě za ruku. Usmívá se a mlčí.
Šeptám: „Jsem šťastný, já miluji“.