Bludičky

Spěchám, nechtěje být tím, komu ujel vlak,
i přes spěch, k nádraží dorazím jen tak tak.
Jak v halu vběhnu, zarazím se: Co se to děje?
Místo šumu přede mnou jen tichý dav zeje.

Již vtažen jsem mezi mrtvolně bledé tváře,
modravě světélkující jako plankton z moře,
jen bublání tiché, bl bl, vznáší se k lampám.
Úzkostí hrdlo mé stažené, po dechu lapám,

Až hrdlo děsem povolí a vyloudí táhlý sten,
pak výkřik zoufalý se rozlehne halou jen,
mé oči děsem rozšířené k neživým zírají,
je to snad už chvíle moje poslední?

Po výkřiku – snad ani nedozní,
zmodralé tváře už o mne ví,
zvedají oči a na mne zří.
Přichází čas loučení?

Však oči znuděné
opět již klesají
ke svým
mobi-
lům.

Tak
vytáhnu
též mobil svůj
a píši esemes všem
o neživých hrůzný
jaký měl jsem
sen.