RÉVA

Zaléval jsi ženy,
co po cestě jsi posbíral,
a hrál jsi s nimi
„najdi dámu”.
Špinils stěny,
šepot pěny
přehlušil tě.
Kopeš jámu.

Je půlnoc a pohřbíváš se.
Jsi kouzelník bez klobouku,
co ho králík vytahuje.
Ticho. Přežijem?
Rána přesahuje.
Duje,
pluje,
intonuje
naposled tvůj requiem.

Nejsi.
Proměnil ses
ve změť mest,
co vaří v nebi
sladkou lest.
A rozžhavenou
tichou smlouvu.
Palíš troubu
hvězdných měst.

Sázíš další révu,
ničiteli mojí mysli.
Bereš slova,
bereš lásku,
bereš dech
a bereš kyslík.
Ale nic mi nedáváš.
Jen neustálý
křeče v duši,
co ničí moje iluze,
co rozpalujou moje uši.

Tvrdíš, jak jsem hloupá,
že nic nevím,
že jsem mimo.
Ale zatímco dým stoupal
a tys mě konejšivě houpal,
byla jsem to pořád já,
kdo musel pít tvý hořký víno.
A tys mě opíjel dál a dál
a nikdy bys už nepřestal,
kdybych sama nebrečela.
Řvala jsem a vřískala
jak smyslů zbavená
a přitom tvoje citovraždy
s odřenými hlasivkami
odevzdaně promlčela.

_________________________________

Sázíš révu
k poslednímu flámu,
s nevinnými hraješ
„najdi žaludovou dámu”.
Ticho. Přežijem?
Já možná, ale ty už ne.
Z nás dvou totiž zůstane
ten, kdo cítí druhé.
A teď,
když už i já vím,
že tvé úmysly
jsou jak beton tuhé,
končíš.

Tohle vůbec nemá smysl
a my to oba vidíme
a já musím být ta,
co řekne:
,,Zničíme to. Musíme.
Dřív, než to zničí nás."
Protože než ty sám uznáš,
že chtěl jsi hrát ty stejné karty,
zlámu sama sobě vaz,
zatímco ty dál budeš
vanilkovou tužkou
pomilovánky
psát mi na rty.

Protože v tom hluku bludů
už jen my dva oscilujem
a naše cesty přitom
tak jednoznačně končí.
A je tak hloupé
namlouvat si,
že tohle spolu
přežijem.

Protože zatímco ty hluchneš,
já slyším,
jak doznívá ti
requiem.

Teď už jsem ti ho totiž
sama dohrála.