NECHCI SPÁT

Nemůžu spát.
Chci se ptát,
proč mám se smát,
když ty i já
jsme zmámená
mlha vzdálená,
co nemá tát,
co nemá plát.

Nechci víc
se konce bát,
se bičovat,
se zničovat,
si vlasy rvát
a dnem se drát
a na tvých větách
mlčky vlát.

Nechci pořád
umírat
a litovat
a dál se kát
a dál se bát
a dál se dát
vším rozplakat.

Chci dál dbát,
že máš mě rád,
a lásku brát
a pomáhat
a štěstí znát
a klidně spát
a milovat.

Klidně vstát
a zpytovat
a odevzdat
a vyrovnat
se do tří řad,

co mají řád
a tichý spád,
pak oddělat
se dvěstěkrát,
než sobě lhát,
než sobě lát,
než předstírat,
že nemám dál
jak generál
svůj směšný žal
už zapírat.

Dvěstěkrát
se nechat dát,
si nechat zdát,
se trapně vzdát
a otvírat
a roztahat
a roztrhat
svou modrou duši

a dál bušit
a dál rušit
a dál tušit,
že od svých ran
a od svých rán
jak delegát
zas dvěstěkrát
ustýlám si
pod granát.

Nechci spát.