Důlni Záchranáři-průzkum

Vážim si profesionalitu, odvahu i nasazení pracovníků IZS. Důlní záchranáři k nim nepochybně patřili a patří.
» autor: Augustin
Jdu přes vrátnici. Je něco málo počtvrté. Z otevřeného okna vrátnice mě zdraví salutováním a s přilepenou cigaretou na spodním rtu starý Máchal. Pokynul jsem mu hlavou, s úsměvem a pozdravem „Zdař Bůh“ jsem vyšel z vrátnice. Snad jsem udělal čtyři, nebo pět kroků a slyším, že ve vrátnici zvoní telefon. Cuknu sebou a podvědomě se otáčím. Současně se Máchal vyklání z okna a křičí: “Inženýre shání Vás dispečer“ a vystrkuje telefon z okna. „Co je“? ptám se, jen pokrčí rameny. „Co je“, opakuji do sluchátka. „ Na Oskaru je nějaký velký průser. Prý výbuch. Bližší podrobnosti nevím. Budou volat. Mám s tím seznámit vedení“. Vracím se. „Hned jsem tam. Sežeňte mi velitele závodní záchranky, Jirku Šámala na telefon. Řekněte mu, že mu za chvíli zavolám“. Předávám telefon. Máchal se zvědavě ptá: „nějaká nepříjemnost?“ „Jo, ale ne u nás. Musím se vrátit“. Vzdálenost mezi vrátnicí a provozní budovou překonávám poklusem.
Opřený o dispečerský pult přemýšlím o rozhodnutí. „Dejte dolů, do šachty informaci ať se Vám všichni záchranáři hlásí. Nechte je vyfárat.“ Doufám, že sestavím četu. „Pro Šámala pošlete pohotováka“. Bude sebou brát mechanika a vedoucího dopravy. Probírám jména záchranářů, kteří jsou dole k dispozici. Jak vidím jsou to dobří záchranáři, makouni. Půjdu s nimi, alespoň informace budu mít z první ruky. Nahlas promýšlím, koho zavolat, kdo má podrobnější informace. „Hele, spojte mě napřímo s dispečinkem na Hlavní baňské záchranné stanici, tam budou vědět více“. „Zdařbůh Florián, můžete mi něco říct k tomu vašemu telefonátu?“ „Dispečer z Oskaru volal, že z výdušné jámy vyrazil kouř a ozval se výbuch, nejde elektrika, ligyfony, nejde větrání. Nejdříve jsem tam poslal jednu četu a pak i zálohu. Mám příkaz zvednout všechny sbory záchranářů. V dole byla celá odpolední směna. Doufejme, že to nebude to nejhorší. Kolik máte báňských záchranářů okamžitě k dispozici?“ „Do dvou hodin můžu být na Oskaru s jednou četou.“ „Fajn, beru na vědomí, až vyrazíte zavolejte.“
Mám chvíli čas, musím provést kontrolu provozu. Těžba běží bez problémů, žádné podezření na zápar, neřkuli mimořádnou situaci.
Velitel a mechanik se ohlašují ze záchranky. Jsou na místě. Vedoucí dopravy se zastavil v dispečinku a oznámil, že jde připravit skříňovou véesku a předjede před závodní báňskou záchranku. Záchranáři postupně fárají ven z jámy a přichází na záchranku. Hlásí se ze záchranky. Každý větší důl má svoji báňskou záchranou stanici a dobrovolné báňské záchranáře. Velitel záchranky s každým mluví, ověřuje, zda může jít do zásahu.
Již jsem převlečený do fáraček a jdu si pro svůj sebezáchranný přístroj. Tyto mají uzavřený dýchací okruh a záchranář se v něm může pohybovat i v nedýchatelném prostředí. To asi teď po výpadku větrání na Oskaru je. Šámal zatím vybral četu kterou povedu, se dvěma zbývajícími se domlouvá na zítřek.
Příprava netrvá dlouho. Sebezáchranné přístroje jsou připraveny. Mechanik provedl ještě s každým záchranářem kontrolu a odjíždíme.
Po cestě jsou vidět manévry esenbáků. Jejich auta přejíždějí s houkačkami, vytvářejí koridory, hlavně od Oskaru asi k nemocnici. Je to asi vážné, když je taková mobilizace.
Odbočujeme z vesnice na cestu k Oskaru. Hned za odbočkou stojí napříč postavené auto esenbáků. Ukazuji havířskou přilbu, okamžitě nás pouští. „Zasalutovali“, pokýval hlavou vedoucí dopravy, který nás veze.
Přijíždíme k šachetní bráně. Vpředu se před naším autem rozestupuje hlouček lidí, převážně žen. Mám stažené okénko, čekáme na otevření vrat. Slyším moje jméno. Vykloním se po dotazující a vidím mezi tím hloučkem paní Baláškovou z naší kuchyně, která se mě ptá: „nevíte něco o našich chlapech“? „Ne, nevím paní Balášková, teprve budeme fárat“. Nestačil jsem dopovědět a už jedna z žen vzadu vykřikla: „na staré jámě vyfárali nějací, běžíme tam“. Brána se otvírá, vjíždíme a dav se rozbíhá ke staré jámě. Na nádvoří vyskakuji z kabiny řidiče a jdu otevřít dveře od skříně.
Kolem naší Véesky prochází suita asi čtyř lidí. Zdraví nás Zdařbůh a hned jeden, je to generální ředitel, na mě:„proboha, co vy tady inženýre děláte? Proč nesedíte v havarijní komisi?“ „Nejsem člen, vedu naši četu“. „Tak si to zařiďte a zítra přijeďte sem na jednání. Písemné jmenování Vám předá předseda komise.“ Sotva suita odešla z doslechu Láďa Mozga komentuje: „Musí to tady být hustý, když soudruzi zdraví Zdařbůh. Tak jsi inženýre povýšil“? „Ale ne, to je taková pomocná komise, která radí tomu, co řídí likvidaci havárie.“ Jde k nám technik z Oskaru, zdraví se s námi, některé kluky zná a ke mně: „můžete hned fárat? Pojedeme na starou jámu, já půjdu s Vámi jako průvodce. Podle pokynů vedoucího likvidace havárie máme za úkol provést průzkum chodby od staré jámy k těžní jámě. Pokud narazíme na postižené budu jen provádět záznam do mapy. Pokud budou nějací zranění končíme průzkum, poskytujeme první pomoc a podle stupně postižení je odvádíme, nebo je odnášíme do bezpečí. V současné době zprovozňují těžní jámu, kterou bychom mohli vyfárat nahoru. Kluci máte tam pro mne místo, já si skočím pro přístroj“. „Sedněte si k šoférovi, já budu s chlapi vzadu.“ Naše auto projíždí přímo k jámě. Po pravé straně u staré budovy postávají havíři. Jsou to ti, co touto jámou vyfárali? Ven vybíhá žena, asi sestřička od doktorů a pokřikuje na chlapi: „dokud nebudete vyšetřeni panem doktorem žádné kouření nebude“. Projíždíme kolem a hned procházíme ke kleci. Fáráme.
Asi čtyři sta až pět set metrů od jámy, jdeme bez problémů. Najednou to přišlo. Potácíme se chodbou, rozházená výztuž, popadané obložení hajcmanů, někde i z nadloží vyjetá hornina, ale ještě dobrý průlez. Jdu pomalu s průvodcem ve předu. Důlní lampou si svítím před sebe. První mrtvý. Leží na zádech a ruce má křečovitě sevřené do jakési obranné boxerské pozice ovšem ležící. Snad to přišlo rychle. Vzadu za shozenou přilbou je malá kaluž zasychající krve. Intenzita výbuchu jej srazila dozadu a už se nezvedl. Požární zplodiny při nádechu dokonaly zbytek. Přesto se k němu skláním, hledám tep a kontroluji zorničky. Opravdu mrtvý. Doprovod z Oskaru hledá identifikační známku.
Z klubka záchranářů se odlepil Zdeněk Šalda, klekl si k postiženému a podíval se mu do obličeje. Zvedl se a říká mi, že je to jeho kamarád, bydlí spolu v jednom baráku a chodili spolu i na pivo. Beru ho za rameno a ptám se: „jak ti je Zdendo“? „Už je to dobrý veliteli. Trochu mě to sebralo. Ale děcka má už velké, ty se mohou postarat nejen o sebe, ale i o Julču, matku“.
Pokračujeme dál, přicházíme na kříž výdušné chodby z druhého úseku. Odsud se osádka dostala ven a čeká na lékařské vyšetření. Podle mapy přicházíme k místu, kde by měla být vodní uzávěra, jsou to ochrany proti přenosu výbuchu uhelného prachu a ohně. Celá je destruovaná tlakovou vlnou. Pravděpodobně zabránila dalšímu postupu destrukce. Většina korýtek je vylita, část z nich rozbita. Trochu jsem se u nich zdržel, abych si do paměti zasunul obrázek, když tady a teď se fotoaparát nesmí používat. Kluci jdou přede mnou náhle se zastavili a rozestoupili se. Čekají až je dojdu. Posunkem rukou i hlavy ukazují dolů, na počvu chodby. Pohlédnu tím směrem a vidím ležícího, pravděpodobně mrtvého havíře s obličejem zabořeným do počvy chodby. Dávám pokyn, aby ho natočili na bok a zvedli mu ruku. Prohlížím odřený obličej, opět kontroluji zorničky očí a tep. Zvedám se, sundávám helmu a skláním hlavu. Minuta ticha i za toho předcházejícího. Kluci mě následují. Vidím, že Franta Šustek se na závěr požehnal. V okolí mrtvého nic neleželo, žádná brašna, žádné nářadí, jen lampa, která ještě svítí, jako věčné světlo. Provedli jsme průzkum určených chodeb a jdeme k těžní jámě. Po zbytek cesty kromě více či méně poškozené výztuže chodby žádné mimořádnosti. Pokud však nebude okamžité řešení vzniknou zápary a ty se rozhoří. Náš doprovod přes ligyfon oznamuje dispečerovi příchod a fárání nahoru. Vyjíždíme jednou klecí. Nahoře, sotva jsem udělal pár kroků, někdo na mě zavolal: „Soudruhu inženýre“. Otočím se po hlase, který přichází z boku. Toho člověka neznám, žádné fáračky a helma, žádná uniforma a služební čepice. Středně vysoký člověk v civilu, neznám. Řekl jsem klukům, aby mě počkali venku, před budovou. Když jsme byli sami, představil se a napůl skrytě mi ukázal legitimaci bezpečnosti. „Tak jak to tam dole vypadá,“ napůl žoviálně, napůl s příkazem v hlase. „Prosím?“ Ještě nechápu, co chce. „Tak jak to tam dole vypadá“, opakuje, již stroze. „Jako po výbuchu“. „Jak to myslíte?“ Teď si začínám uvědomovat, že musím být opatrný. A tak na otázku se ptám otázkou: „to je výslech“? „Ne, ne,ne, jen takové soukromé seznámení se situací v terénu. Šetření jsme ještě nezahájili“. „Promiňte, já musím jít, kluci na mě čekají, musím podat hlášení“. Vycházím za nimi z těžní budovy. Je noc, bez mráčků a plná hvězd. Kontrast s tím, co jsme viděli v dole.
Požádal jsem technika z Oskaru, který nás doprovázel, zda by informoval o výsledcích fáraní. Chtěl bych si alespoň trochu odpočinout, zítra musím přijet na zasedání havarijní komise.
Ležím v posteli a nemohu usnout. Jsem úplně vyčerpaný, v hlavě se mi honí různé myšlenky, dobře ,že jsem tam s chlapy šel.
Tipů: 4
» 23.10.18
» komentářů: 0
» čteno: 128(3)
» posláno: 0


Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Děda a mobil | Následující: Markšajdr

© 2011 - 2019 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Patos

Ty nejlepší útržky z každodenního, místy bláznivého, života.