Děda a mobil

I. Kapitola: Rodinná rada se usnáší.
Blíží se dědova osmdesátka. Rodinná rada přemýšlí, co by mu pěkného koupila. Dotazy na babičku zůstávají bez odpovědi, anebo děda všechno má. Dovolenou u moře vyloučili, babička má zdravotní problémy. Děda by sám nejel. Wellness v lázních? To jsou vyhozené peníze, tvrdí oba. Lahev? K takovému výročí prý nic není. Slavnostní večeře v nějakém podniku? S tím se počítá. Až mladý, patnáctiletý dědův vnuk, přišel na nápad: „Kupte mu mobil. Děda se zacvičí a babičce ho koupíte k Vánocům.“ Návrh byl přijat. „Ty fušuješ do techniky, tak něco navrhni“, obrátil se otec na syna. „Jestli se dárek bude líbit, tak začneme uvažovat i o dárku pro tebe,“ měla poslední slovo matka.
II. Kapitola: Výběr mobilu.
Vnuk s vidinou, že z toho něco kápne, začal žhavit internet. Parametry byly dány, teď jen najít něco vhodného. Našel, displej pouze se čtyřmi tlačítky přímé volby. Čtvrté zůstává neobsazené. Vybraný typ včetně návodu staženého z internetu, to by mohla rodinná rada schválit. Na otázku, proč vybral mobil jen se čtyřmi tlačítky, syn briskně odpověděl: „S kým děda nejvíce telefonuje, no přeci s Vámi, alespoň se mu nebudou čísla plést.“ Otec se nechce nechat porazit a ptá se: „Proč zůstává čtvrté tlačítko neobsazené?“ Syn s úsměvem vysvětluje: „To je pro babičku, až ji také koupíte mobil. Má to také dobrou slyšitelnost, ani to nemusí mít přilepené na uchu. Cena je přijatelná,“ tím syn končil seznamování rodičů s mobilem. Otec přátelsky plácl syna po zádech, mamka kývla a řekla příští týden kupujeme.
III. Kapitola: Děda se seznamuje s mobilem.
Slavnostní večeře na počet jubilanta probíhala v restauraci, s výbornou pověstí, navíc čisté a příjemné prostředí. Předání dárku? Ihned po polévce. Děda je překvapen a komentuje: „Takovou drahou věc jste mi koupili.“ Babička hned doplňuje: „Stačily, by bobule“. Vnuk se neudržel a vyhekl: „Děda je drogař.“ Mamka ho okamžitě setře: „Mlč!“ Babička se zvědavě dotazuje: „Co to je drogař?“ Táta se na syna osopil: „Plácáš, to jsou minerály a potravinové doplňky.“ „Ale vždyť já s tím neumím zacházet,“ byla první slova dědy, když se probral z překvapení. Aniž by ho nechal domluvit, vpadl mu do řeči vnuk: „Neboj dědo, já ti to vysvětlím.“ „Ale až dojíme,“ tvrdě konstatovala jeho matka. Děda pozorně poslouchal a sem tam přikyvoval. Vnuk se předváděl, protože měl auditorium, které mlčelo. Najednou děda sebral vnukovi mobil se slovy: „Všemu rozumím,“ otočil mobil a vyslovil otázku: „Na co je toto jediné tlačítko? “ „To je asistenční SOS tlačítko, ale to tlačítko nebudeš potřebovat, vždycky můžeš zavolat někoho z nás tří. A až někdy bude mít babička telefon, tak i ji.“
V. Kapitola: Tlačítko SOS
„Toníku“, obrátila se po snídaní babička na dědu: „za městem otevřeli nový velký supermarket, co kdybychom se tam podívali, po nějaké brašně pro ten tvůj mobil, abys to nenosil pořád v ruce.“ „Tak jó, pojedeme.“ Děda babičce vyzvedl vozík, babička si na něj pověsila kabelku s nákupní taškou, opřela se o madlo a prohlídka mohla začít. Babička přímo s rozkoší řídí nákupní vozík. Děda ji dobrosrdečně pomlouvá: „Neudělala si řidičák tak kromě mě řídíš alespoň nákupní vozík.“ Začalo vzájemné pošťuchování dědy, „kde se touláš,“ babičky, „neutíkej tolik.“ Až se to stalo, děda se babičce ztratil. Právě projížděli kolem textilu, oblečení. Všechno, co děda zahrnuje pod pojem „hadry“. Úplně se zamotal. Jak dál? To by děda nebyl koumák, zeptal se, kde jsou pokladny, hasil si to přímo k nim. Očekával, že rychlostí své chůze narazí někde na babičku. Nenarazil. Prošel pokladnami a babička zase nikde. Pouzdro na mobil nekoupil, ještě se mu ztratila žena. Najednou si připadal v tom velkém prostoru jako trosečník. A tak při tom pochodování přišel na nápad využít mobil. Komu zavolat? Vnuk je ve škole, snacha učí, to by musel čekat na přestávku a bůhví kde má zahrabaný mobil. “Zavolám syna, ten ho má pořád u sebe, tak by mi mohl pomoci.“ Jak přemýšlel, tak udělal. „Nic“, neozývá se. „No, za chvíli zavolám znovu.“ Doufá, že se do té doby babička objeví. Neobjevila se. Děda začal být až moc nervózní. Syn se neozývá, „co kdybych vyzkoušel ten čudlík SOS“. „Tady tísňová linka, co potřebujete.“ „Ale já vás nevolal, já volal syna.“ „Ale zmačknul jste tísňovou linku.“ „A to přes vás nemůžu zavolat syna?“ „Proč jste volal?“ „Ztratila se mi babička. Já nevím, kde je.“ „Co mám dělat?“ „Pane, jak se jmenujete?“ Ozvalo se z mobilu. „A proč to chcete vědět? Nepovím, počkejte vy jste mě tak zblbli, že nevím“. „Pane počkejte na místě, už k vám jede policejní hlídka, ta vám pomůže.“ Babička vyšla před supermarket a rozhlíží se: „Dědo, Toníku tady jsem.“ Děda se otočí a ukazuje babičku hlídce. „Dědo já ti to říkala, že jsme na ten mobil staří. Neměl jsi ho brát.“ Mezi tím volá syn. Mobil bere policajt. „Ježíšmarijá, co se stalo?“ „Nic, jen tady se pan ztratil babičce.“
Kapitola V. Závěr
Děda s babičkou jedou autobusem domů, bez pouzdra na mobil a jak babička konstatuje s velkou ostudou. „Prosím tě vždyť kromě nás a těch dvou policajtů, tam nikdo nebyl.“ „No to tak ještě, aby tam přijela televize. Ty jsou dnes všude, jen když se tam něco šustne.“ „Babi už mlč, já ti chci něco důležitého povědět.“ Zvědavost donutila babičku přestat povídat. „Babí, kdybys měla také telefon, tak bych tě zavolal a neztratili bychom se v tom supermarketu. Zkusíme to znovu.“ „Blázníš?“ „Já to myslím takhle. Až bude mít Teodorek odpoledne volno půjde s námi, nebudeme čekat a tentokrát ti ho koupím já.“ „Prosím tě a máš vůbec peníze?“ „Mám, něco ulitého z výhry sportky.“ „Vždyť jsi mi tvrdil, že sportka nebere.“ „Jen jednou jsem vyhrál.“ „Zatajil jsi mi výhru.“ „Ne, schovával jsem si ji na svůj pohřební kar.“ „Prosím tě, co to plácáš? Ty jsi ještě z těch policajtů zblblej.“ „Počkej, mám to rozmyšlené. To, abys neměla výlohy z toho mého pohřbu a všichni jste na mě při tom karu v dobrém povzpomínali.