K problému násilí
Lepší válečníkem v zahradě, než zahradníkem ve válce.
» autor: Debraket » Úvahy / Filozofické |
Bytostně nesnáším násilí.
Nesnáším ho tak moc, že bych teď nejradši někoho zmlátil. Ale nemůžu, protože bych se pak nesnášel. Bohužel, je to tak.
Mám docela divný svědomí.
Bohužel, je to tak.
A občas se opakuju a zbytečně se omlouvám, takže promiň.
Svědomí divný tak, že když mě nějaká ženská duševně vyčerpává natolik, že se pak ráno nemám ani sílu ...
A asi teda hlavně chuť ...
Zvednout se z postele a dojít si aspoň pro to kafe ...
Jeden den je jí málo a druhej moc, však to znáš, nechci to natahovat.
Znáš to moc dobře.
Navíc co chceš pak dělat, když ji miluješ a není co řešit, že ...
Každopádně si nemyslím, že nechat se ždímat každej den jako pes a čekat, až tě slečna paní zdvořile poprosí, jestli bys jí teda nedal v posteli facku ...
Ne-
o-
do-
la-
tel-
NÝ!
Ale já nesnáším násilí.
Takže prostě nemůžu.
Bohužel.
I kdybych fakt moc chtěl, tak nějak se místo toho rozbrečím.
Je to totiž docela smutný.
Asi mám smůlu.
Takže mi nezbývá nic jinýho, než když si myslím, že je slečna paní mimo, a že by si tím mohla někdy ublížit, tak jí upřímně a slušně sdělím, že nemá pravdu.
A že mi to vadí.
A že s tím musí něco dělat.
A že to, že je mimo, ze mě bere veškerou sílu.
A tak ...
A ta ženská odemě pak samozřejmě odejde.
A to bolí, protože ji miluju.
Něco na tý Mary prostě je. To taky znáš.
Takže jsem se musel smířit s tím, že umřu sám.
Protože smrt je pro mě důležitější než život.
A ona Ti bude ještě k tomu vyhrožovat, že už ji nikdy neuvidíš, protožes jí urazil.
Chováš se neuctivě a neslušně. A to taky dost bolí, protože se máš docela rád.
Nebo aspoň já.
A taky občas brečím v MHD.
Protože tohle je docela síla.
Ale protože si myslím, že jeden z problémů týhle prokletý planety vychází z toho, že nedokážeme upřímně vyslovit svůj nesouhlas vůči člověku, ke kterýmu jsme duševně připoutaní, protože nám pak hrozí samota, který se strašně, ale strašně bojíme ...
Asi tak nějak jako sami sebe ...
Tak bych to chtěl s někým sdílet.
Abych si nepřipadal tak sám.
Třeba s Tebou.
Tak dík.
A promiň ...
Ale ženský se prostě nebijou.
A to nikde na světě.
A to ani trošku.
No, a vlastně nejen ženský ...
(Ze sbírky Rozumy, 2018)
Nesnáším ho tak moc, že bych teď nejradši někoho zmlátil. Ale nemůžu, protože bych se pak nesnášel. Bohužel, je to tak.
Mám docela divný svědomí.
Bohužel, je to tak.
A občas se opakuju a zbytečně se omlouvám, takže promiň.
Svědomí divný tak, že když mě nějaká ženská duševně vyčerpává natolik, že se pak ráno nemám ani sílu ...
A asi teda hlavně chuť ...
Zvednout se z postele a dojít si aspoň pro to kafe ...
Jeden den je jí málo a druhej moc, však to znáš, nechci to natahovat.
Znáš to moc dobře.
Navíc co chceš pak dělat, když ji miluješ a není co řešit, že ...
Každopádně si nemyslím, že nechat se ždímat každej den jako pes a čekat, až tě slečna paní zdvořile poprosí, jestli bys jí teda nedal v posteli facku ...
Ne-
o-
do-
la-
tel-
NÝ!
Ale já nesnáším násilí.
Takže prostě nemůžu.
Bohužel.
I kdybych fakt moc chtěl, tak nějak se místo toho rozbrečím.
Je to totiž docela smutný.
Asi mám smůlu.
Takže mi nezbývá nic jinýho, než když si myslím, že je slečna paní mimo, a že by si tím mohla někdy ublížit, tak jí upřímně a slušně sdělím, že nemá pravdu.
A že mi to vadí.
A že s tím musí něco dělat.
A že to, že je mimo, ze mě bere veškerou sílu.
A tak ...
A ta ženská odemě pak samozřejmě odejde.
A to bolí, protože ji miluju.
Něco na tý Mary prostě je. To taky znáš.
Takže jsem se musel smířit s tím, že umřu sám.
Protože smrt je pro mě důležitější než život.
A ona Ti bude ještě k tomu vyhrožovat, že už ji nikdy neuvidíš, protožes jí urazil.
Chováš se neuctivě a neslušně. A to taky dost bolí, protože se máš docela rád.
Nebo aspoň já.
A taky občas brečím v MHD.
Protože tohle je docela síla.
Ale protože si myslím, že jeden z problémů týhle prokletý planety vychází z toho, že nedokážeme upřímně vyslovit svůj nesouhlas vůči člověku, ke kterýmu jsme duševně připoutaní, protože nám pak hrozí samota, který se strašně, ale strašně bojíme ...
Asi tak nějak jako sami sebe ...
Tak bych to chtěl s někým sdílet.
Abych si nepřipadal tak sám.
Třeba s Tebou.
Tak dík.
A promiň ...
Ale ženský se prostě nebijou.
A to nikde na světě.
A to ani trošku.
No, a vlastně nejen ženský ...
(Ze sbírky Rozumy, 2018)
Tipů: 2
» 20.10.18
» komentářů: 0
» čteno: 527(6)
» posláno: 0
» nahlásit
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: K problému starostí | Následující: K problému motivace a potenciálu