K problému starostí
Nedělej si z lidí priority - sám jsi pro ně jen možnost.
» autor: Debraket » Úvahy / Filozofické |
Nestarej se, čili do toho ti nic není.
A tak jsem se nestaral, a to ani když jsem neměl co jíst, pročež jsem (radši) došel k závěru, že jsem musel být v minulém životě hyenou.
A pak králíkem.
A tak dokola.
A pořád mi do toho nic nebylo.
A taky jsem docela často slintal a poměrně hodně vrčel.
A bujaře skákal sem a tam.
Vlivem bezstarostného života mi totiž během šesti let strávených na filozofické fakultě v Brně postupně začal plesnivět mozek.
A taky v hospodě ...
(díky bohu za fungicidy)
Dokonce jsem tehdá došel k závěru, že život je jen o přežití, resp. o zaopatření se do té míry, abych měl na zábavu a na zábavu svých dětí, na moje potřeby a sny a nejlépe na potřeby a sny mých blízkých a kamarádů, ne-li mé ženy (a našich dětí).
Zkrátka abych neskončil na ulici a byl i tak trochu milovaný.
No a taky tak trochu miloval.
Tomu já říkám víra v bezstarostný život.
A v tomto bodě bych s Tebou chtěl sdílet svůj skromný názor.
A to ten, že nemaje ani mešitu, ani kostel ani sestry představené, ba ani dvojčata (a co teprve paterčata ...), je to upřímně ta nejdebilnější víra ze všech vír, a to i z těch, které už dávno zanikly, mezi těmi, které ani existovat nebudou, a tak dále a tak dále.
Protože narozdíl od víry v boha, z víry v bezstarostný život jsem neměl nic jiného než samé (a teď se, prosím, podrž ... ) - starosti.
Protože nic nedává starostem efektivnější průchod do sféry jinak ničím nerušeného a krásného života, než právě život bezstarostný.
A taky klid.
Dinosauři byli nejspíš posledním kultem, který na takovou hovadinu věřil ...
A já se teď sám sobě divím, že jsem místo bezstarostného paření počítačových her raději nevyhlížel meteor.
Takže, udolán cyklickými či periodicky chronickými depresemi, táhnoucími se kupodivu přesně ten čas, který se táhla moje víra v bezstarostný život, začal jsem věřit v kontinuální starost.
A povím Ti, je to docela pecka, i když to není nic lehkého.
Já sám s tím mám, a proto Ti, nutno poznamenat, píšu, obrovský problém (viz jméno této miniatury).
Mít několik dílčích miniaturních starostí je totiž oproti jedné velké starosti něco jako rozdíl mezi šťouráním se v nose versus lobotomický zákrok.
Nicméně si ale připadám o poznání lépe, když mám starost jednu, a nikoliv řadu titěrných po kouscích se vynořujících pištících a za ocásek tahajících starostí, které se jako na potvoru vynoří vždy, když už se zdá, že žádné starosti nejsou.
No, možná je to jen nějaká moje iluze ...
Ale každopádě, ta starost (narozdíl od starostí) jen tak nezmizí.
A asi ani jen tak nepřijde ...
Taková starost je vlastně docela vzácná věc.
(Ze sbírky Rozumy, 2018)
A tak jsem se nestaral, a to ani když jsem neměl co jíst, pročež jsem (radši) došel k závěru, že jsem musel být v minulém životě hyenou.
A pak králíkem.
A tak dokola.
A pořád mi do toho nic nebylo.
A taky jsem docela často slintal a poměrně hodně vrčel.
A bujaře skákal sem a tam.
Vlivem bezstarostného života mi totiž během šesti let strávených na filozofické fakultě v Brně postupně začal plesnivět mozek.
A taky v hospodě ...
(díky bohu za fungicidy)
Dokonce jsem tehdá došel k závěru, že život je jen o přežití, resp. o zaopatření se do té míry, abych měl na zábavu a na zábavu svých dětí, na moje potřeby a sny a nejlépe na potřeby a sny mých blízkých a kamarádů, ne-li mé ženy (a našich dětí).
Zkrátka abych neskončil na ulici a byl i tak trochu milovaný.
No a taky tak trochu miloval.
Tomu já říkám víra v bezstarostný život.
A v tomto bodě bych s Tebou chtěl sdílet svůj skromný názor.
A to ten, že nemaje ani mešitu, ani kostel ani sestry představené, ba ani dvojčata (a co teprve paterčata ...), je to upřímně ta nejdebilnější víra ze všech vír, a to i z těch, které už dávno zanikly, mezi těmi, které ani existovat nebudou, a tak dále a tak dále.
Protože narozdíl od víry v boha, z víry v bezstarostný život jsem neměl nic jiného než samé (a teď se, prosím, podrž ... ) - starosti.
Protože nic nedává starostem efektivnější průchod do sféry jinak ničím nerušeného a krásného života, než právě život bezstarostný.
A taky klid.
Dinosauři byli nejspíš posledním kultem, který na takovou hovadinu věřil ...
A já se teď sám sobě divím, že jsem místo bezstarostného paření počítačových her raději nevyhlížel meteor.
Takže, udolán cyklickými či periodicky chronickými depresemi, táhnoucími se kupodivu přesně ten čas, který se táhla moje víra v bezstarostný život, začal jsem věřit v kontinuální starost.
A povím Ti, je to docela pecka, i když to není nic lehkého.
Já sám s tím mám, a proto Ti, nutno poznamenat, píšu, obrovský problém (viz jméno této miniatury).
Mít několik dílčích miniaturních starostí je totiž oproti jedné velké starosti něco jako rozdíl mezi šťouráním se v nose versus lobotomický zákrok.
Nicméně si ale připadám o poznání lépe, když mám starost jednu, a nikoliv řadu titěrných po kouscích se vynořujících pištících a za ocásek tahajících starostí, které se jako na potvoru vynoří vždy, když už se zdá, že žádné starosti nejsou.
No, možná je to jen nějaká moje iluze ...
Ale každopádě, ta starost (narozdíl od starostí) jen tak nezmizí.
A asi ani jen tak nepřijde ...
Taková starost je vlastně docela vzácná věc.
(Ze sbírky Rozumy, 2018)
Tipů: 0
» 18.10.18
» komentářů: 0
» čteno: 567(4)
» posláno: 0
» nahlásit
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: K problému rozumů | Následující: K problému násilí