Neviditelní společníci

Měli jména. Všechny přízraky mají jména, jenže je nikomu nesdělují a pokud přece, mluvív jinotajích.

Když přišli, vzduch podivně ztěžknul a jindy vlídná kuchyně se zaplnila odérem tabáku a zatuchliny.
Otec se vytrhl ze své opilecké letargie a stavěl na stůl sklenice, ze kterých nikdo nebude pít. Nebylo radno tvrdit, že je u stolu sám, každý prohřešek tvrdě trestal, zejména prohřešky proti dobrým mravům.
Tak tam sedávalili, neviditelní, bezejmenní. Každý na svém místě, před sebou štamprli rumu nebo sklenici vychlazeného piva a my jim museli projevovat patřičnou úctu - byli to hosté.
----------------------------------------------------------------
--

Dávno už jsme si zvykli na monology nad poloprázdnou lahví. Zpřetrhaný proud náhodných myšlenek a vzpomínek vyslovených nahlas tvořil jakousi zvukovou kulisu a nikdo z nás se nepozastavil nad obsahem vyřčených slov, nikoho už neděsil.

Neviditelní muži zasedli kolem stolu,otec pozvedl sklenici na pozdrav a vyprázdnil ji jediným, mocným douškem. Příval slov náhle ustal. Otec zíral do prázdna nevidoucíma očima a bezhlesně pohyboval rty. Vypadalo to, že jeho mysl umírá jen proto, aby znovu zrodila v mnohem organizovanější, zvrácenějšíí a mnohem děsivější formě.
Naslouchal... a odpovídal.
To, co říkal najednou začalo dávat smysl, obsah sdělení byl ale značně znepokojivý. Zdálo se, že jeden z povedených společníků ho nabádá k sebevraždě, zatímco ti zbývající se mu to snaží rozmluvit a navrhují mnohem radikálnější, byť společensky méně přijatelné řešení, totiž vraždu. Abych byla přesnější, naši vraždu.

I když lidskou mysl podrobíme přísné kázni a disciplíně, někde hluboko v sobě nese zárodek vlastního rozkladu.
Na samé hranici mezi logickou myslí a prvotními pudy zůstávají ukryty násilné sklony, pozůstatek oné primitivní bytosti, která se, navzdory nepříznivým životním podmínkám i křehkosti a zranitelnosti vlastní tělesné schránky, snažila o jediné - přežít.
Tyto násilné sklony jsou jako Džin uvězněný v lahvi, který čeká na svého vysvoboditele. Často se stane, že Džin začne žít vlastním životem.
V Otcově tváři se odrážel vnitřní boj. Toho večera byl primitiv poražen a umlčen snad hlasem rozumu, snad otcovskými city. Džin zůstal v lahvi… prozatím