Dům

Dům

Ten dům vídám ve snech takový, jaký byl, když jsem ho viděla poprvé. Rozlehlé selské stavení z první poloviny minulého století s nízkými okny a dřevěnými dveřmi, kdysi natřenými na zeleno.
Zbytky slídy, které se uvízly v oprýskané, žluté omítce, se třpytily v jarním slunci a dodávaly celému domu přátelské vzezření.
Přesto ale bylo ve vzduchu cítit cosi zlověstného, jakoby se nad celým stavením vznášela nějaká nevyřčená hrozba , jakýsi otisk událostí dávno minulých nebo naopak předzvěst hrůz, které teprve přijdou.
Dva kamenné sešlapané schody, přitesaný, bytelný práh a ty zpuchřelé dvojkřídlé dveře, které se z obou stran daly zajistit ručně tepanou závorou, to byl vchod do domu,který nás nikdy nepřijal a který se i přes svůj odpor stal na několik dalších let našim domovem.
Rodiče tomu říkali “chalupa”, pro mě to byl Dům, živoucí bytost, starý patriarcha, který nesnese společnost, libuje si ve své osamělosti a jestli něco nesnáší víc než nezvané hosty, tak jakékoliv novoty.
Dům nás nechce, jsme vetřelci, narušitelé starých pořádků.
Ve snu většinou stojím na prahu a dívám se do dlouhé potemnělé chodby.
V domě je vždycky šero nebo tma. I když venku svítí slunce, dům má noc. Žije si svým vlastním životem.
Po mojí levé straně je dvojité okno, dost nízko na to, aby se jím dalo nahlédnout do chodby, starý, bytelný botník, na něm se povaluje pestrá změť haraburdí, keramické květináče, síto na obilí a plno věcí, které se snad ještě někdy mohou k něčemu hodit a červené dveře, nebo možná spíš vrata, která spojují obytnou část domu s chlévem.
Ve chlévě je světlo, proniká malými okny a kreslí na podlaze podivuhodné obrazce, v paprscích světla tančí částečky prachu. V domě je tma, tma a chladno.
Po pravé straně jsou dveře do obývacího pokoje.
Když překročím práh a vejdu, všechno kolem zmizí, jsem tu sama. Je ticho, naprostá nepřítomnost zvuku, strnulost. Uvědomuji si, že venku zpívají ptáci, jejich zpěv se odráží od neviditelné bariéry a bezmocně se třepetá ve vzduchu, až se unaví a zanikne.
Ohlížím se, dveře se zdají být nekonečně daleko, i když je to ve skutečnosti jen krok či dva, jsou otevřené a obalené jakousi mlhou, jako strom porostlý břečťanem.
Chtěla bych se otočit a jít pryč, nejde to. Udělám další krok dovnitř, stropní oblouk se nade mnou klene téměř výhružně.
Ve vzduchu je cítit zvláštní zápach, charakteristický pro tohle stavení, těžko definovatelná směsice zatuchliny a čehosi, co se mi nikdy nepodařilo určit.
Stojím tu a bojím se, nic tu není a přesto je to všude kolem, vzduch je tím naplněn, plazí s to po zdech, jakási zhuštěná černá mlhovina, pulzuje, rozplývá se a hned se zas seskupuje a nabývá bizarních tvarů, čiší z toho zlo a chlad.
V bočním výklenku mezi obývacím pokojem a kuchyní je kotel na uhlí, kterým se vytápí chodba a horní pokoje, tlukoucí srdce nevrlého starce, někdy je zřetelně slyšet jeho unavený šelest.
Srdce Domu sálá horkem a přece neprohřeje prokřehlé kosti a útroby, ve kterých se to uhnízdilo. Mosazná roura vedoucí do komína vydává chrčivé a sípavé zvuky, dům lapá po dechu.
Napravo jsou dveře do kuchyně, jediné vlídné místo v domě. Kuchyně má své vlastní srdce, velká kachlová kamna , která se používají na vaření a
v chladných dnech příjemně vytápí i obývací pokoj. Dvě trojkřídlá okna
v úrovni zahrady propouští světlo i zpěv ptáků.
Bytelný stůl, rohová lavice a bíle lakovaný starožitný kredenc se žlutými skly dotváří vlídnou atmosféru.
Kuchyně dělá Dům snesitelnějším, snaží se zjednat mír mezi námi a starým mrzoutem.
Ta milá dáma se přívětivě usmívá a mlčí o temných zákoutích domu.
Snad je tu ještě naděje, možná nějaká milá vzpomínka pronikne k jeho srdci a Dům se usměje, byť jen na kratičký okamžik, snad alespoň nepatrný závan čerstvého vzduchu pronikne zatuchlostí a parsek vřelosti prohřeje jeho chladné útroby.
Ne. Dům neoblomně trvá na svém. Je z kamene.
Nalevo je schodiště do horních pokojů.
Pod schodištěm jsou dveře do sklepů, oprýskaný lak a tepané mosazné kliky ve tvaru listů se tváří nepřístupně. Sklep blíž ke kuchyni je o něco vlídnější, snad pochytil něco z její laskavosti, ten druhý je plný vlhkosti, lepkavého slizu, který pokrývá jeho zdi, hniloby a pavouků.
Oblouk stropu se klene poměrně vysoko, dolů visí mléčně bílé cáry pavučin plné pavoučích zárodků v různém stadiu vývoje a náhodné kořisti, která sem zabloudila přimhouřenýma očima sklepních oken.
Dál, až na samém konci sklepa je jakýsi nedokončený výklenek porostlý mechem, možná to vniklo do domu právě tudy, plíživě, nenápadně a nasáklo do zdí domu.
Vzpomínám si, že v tom sklepě chtěl náš táta pěstovat žampiony, nedařilo se tam ani jim. Pavouci uhájili své teritorium.
Tady se obvykle probudím a vzpomínám. . . na Dům a návštěvy čtyř kumpánů. Přicházeli nezváni a nikým neviděni, nikým vyjma našeho otce, snad výplod jeho choré mysli, snad halucinace z alkoholového opojení.



Pokračování příště :)